Smysl svého života nevidí v hledání spravedlnosti, ale v plnění věznic. Připomínám to, protože následujícím textem se nevyjadřuji k opodstatněnosti obvinění, jimž čelí vazebně stíhaní muži, jejichž případy se zde budu zabývat. V souladu s presumpcí neviny k nim přistupuji jako k nevinným, byť média je očerňují při každé příležitosti. Neznám kauzu Pavla Šrytra, bývalého vojáka a pozdějšího policisty z útvaru URNA. Naopak případ Shahrama Zadeha sleduji déle než rok a za tu dobu jsem v soudní síni neslyšel nic, co by podporovalo tvrzení žalobce o jeho vůdčím postavení v síti daňových podvodníků.

Oba muže spojuje okolnost, že jsou ve vazbě a snaží se z ní dostat.  A ani jeden z nich nebyl dosud odsouzen, takže uplatnění presumpce neviny je u obou na místě. Ale srovnání vývoje jejich vazebních řízení mě vede k přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení jim neměří podle stejného metru.

Přičiněním žalobce dostal Pavla Šrytra před soud elitní policejní tým Tempus, který se domnívá, že jej lze usvědčit z účasti na vraždě bosse podsvětí Antonína Běly, spáchané v dubnu r. 1996. Média jej kreslí jako brutálního vraha. Naproti tomu Shahrama Zadeha obžaloval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Aleš Sosík na základě podezření, že řídil síť pachatelů, kteří v obchodech s pohonnými hmotami během třinácti měsíců připravili daňovými podvody stát o 2,5 miliardy korun českých. Novináři a někteří  politici k němu přistupují jako k jedinému původci škody, potažmo jedinému příjemci výnosu z trestné činnosti, což ale ani z obžaloby nevyplývá. Soudní řízení s patnácti obžalovanými a desítkami svědků probíhá slimáčím tempem u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Aleše Novotného, advokáty podezíraného ze sklonu k ukládání drakonických trestů. V této souvislosti Shahram Zadeh strávil dvacet dva měsíce ve vazbě a na svobodu se dostal v únoru 2016 po složení rekordní kauce 150 milionů korun českých. Cítí se nevinný a neoprávněně postižený dlouhou vazbou, což dává zřetelně najevo vystupováním při hlavním líčení a přidruženými mimosoudními úkony obhajoby.

Některé jeho výroky jsou nepříjemné pro žalobce Aleše Sosíka, jemuž opakovaně vyčítá, že původního hlavního podezřelého Petra Pfeifera přetvořil na „spolupracujícího pachatele“ (institut, který trestní řád nezná, neplést se „spolupracujícím obviněným“), potažmo korunního svědka obžaloby a odstranil ze spisu stopy po jeho vyšetřování. Mimo to opakovaně zveřejnil při hlavním líčení v soudní síni informaci, že během vyšetřování, které pan žalobce dozoroval, vzrostla škoda o 2,25 miliardy korun českých.   Na použití Petra Pfeifera jako korunního svědka mu zvláště vadí, že jde o člověka, který mu dluží přibližně 6 milionů korun českých.