S mužem, který poslal na smrt Horákovou,” v obsahu vyšperkovaný citacemi názorů Petra Blažka, historika, působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a popisem zločinného nakládání orgánů protiprávního režimu s disidenty. Stylizace článku zlomyslně spojovala Helenu Válkovou s popisovanými hrůzami, jako by za ně skutečně nesla odpovědnost. Okomentoval jsem jej v článcích „Obrana Heleny Válkové“ a „Kauza Válková: omluva za omyl“.

Účinky článku známe: spojení slov a obratů „KSČ“ „šikana disidentů“ a „muž, který poslal na smrt Horákovou“ mělo účinnost třaskavé směsi a vyvolalo smršť nenávistných projevů proti Heleně Válkové, včetně sice nepočetných, ale přesto bolestivých pouličních verbálních napadení.  Přimělo ji to ke  stažení kandidatury na post veřejného ochránce práv.

Článek tedy také způsobil zmaření personálního rozhodnutí prezidenta republiky a přiměl jej k hledání nového kandidáta. Miloš Zeman velmi často projevuje pohrdání novináři. Když ale došlo na lámání chleba, nenašel odvahu, aby se postavil proti běsnící smečce novinářů, „mluvících hlav“ z televizních obrazovek a různých politických pletichářů, ač jejich argumentaci mohl snadno rozbít. Rušivý zásah do výkonu funkce hlavy státu je nepřehlédnutelná skutečnost, která poněkud zaniká ve stínu osobních a politických nepříjemností, způsobených Heleně Válkové.

Toto je můj soukromý názor na rozhodnutí mnou jinak váženého pana prezidenta přijmout dobrovolné stažení kandidatury Heleny Válkové. Protože „znám své Pappenheimské“, nepředpokládám, že jím důsledně loajální političku potěším.

Totéž platí o mém pohledu na způsob, jakým se k útokům na ni postavilo Hnutí ANO. S nelibostí konstatuji, že se za ni v první  chvíli důrazně nepostavilo mediálně viditelnými a slyšitelnými projevy, ač měla mravní nárok na odměnu za svou vzornou loajalitu. Pochybuji ovšem, že ona sama právě díky své loajalitě Hnutí to rovněž vnímá takto.