Nejsem v žádném případě fanouškem Marie Benešové a její vztah ke mně je prokazatelně nenávistný. Tento článek tedy není v žádném případě přátelskou úsluhou kamarádce.

Případ mě zaujal jako ilustrace stavu justice, nastoleného polistopadovým ideologickým blouzněním, jež vedlo k absolutizaci soudcovské nezávislosti, vykládané jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech.

Skutkový děj sporu, pozorovaný očima laika, obsahuje na samém začátku nedostatečnou pozornost, kterou samosoudkyně Kateřina Vltavská věnovala znaleckému posudku, jehož akceptováním jako vydavatelka trestního příkazu pomohla vyvolat tříleté obtěžování představitelů obce Postoloprty orgány činnými v trestním řízení s konečným výsledkem zproštění obžaloby. Nejde o nic zcela neobvyklého. Stává se dosti často, že soudci, vydávající trestní příkazy, se s podklady pro rozhodnutí příliš „nepárají“ a spoléhají se na to, že v krajním případě se až při hlavním líčení věc řádně objasní. Případů odmítnutí trestního příkazu je poměrně hodně a stává se, že v navazujícím hlavním líčení soud zprostí obžalované viny. Tato nehoda se přihodila samosoudkyni Kateřině Vltavské v kauze „Postoloprty“. Nic na tom nemění skutečnost, že znalecký posudek byl zřejmě součástí podkladů k návrhu na potrestání, který předložily soudu státní zástupkyně.

Paní ministryně usoudila, že vyvolání trestního stíhání nebylo nezbytné, mělo se mu zabránit, a pečlivost státních zástupkyň a samosoudkyně Kateřiny Vltavské mohla jeho vyvolání předejít. Správnost jejího úsudku potvrzuje zprošťující rozsudek.