Na příkladu onkologicky nemocného odsouzeného, jemuž soud opakovaně odložil výkon trestu, a nebýt omilostnění trápil by jej pořád dál, lze dokázat účelnost zachování institutu milosti prezidenta republiky v našem právním řádu. Dlouhodobé udržování nemocného v obavách, že přece jen nakonec bude muset nastoupit trest, má blízko k psychickému týrání. Soud by asi nakonec také dospěl k rozhodnutí o upuštění od vykonání zbytku trestu. Jen by odsouzený do té doby psychicky stále strádal. Prezident zdlouhavost justičního postupu rázně uťal. 

V řadě případů je možné dosáhnout standardním justičním postupem výsledku, požadovaného žádostí o milost. Např. „muž s vagínou“, o jehož případu jsem psal 16. února 2025 v článku „Odmítnutá milost“ (ZDE), se dostal na svobodu cestou podmíněného propuštění z výkonu trestu za tři měsíce po zamítnutí žádosti o milost. Ale s přihlédnutím k hodnotě života na svobodě by i v takových případech mělo omilostnění dostávat přednost před zdlouhavým justičním řešením. Podle mého názoru byly humanitární důvody pro jeho propuštění z vězení tak zřejmé, že by asi nikdo prezidentovi nevyčítal, že nepřenechal rozhodnutí o jeho osudu justici.