V této souvislosti se mi vybavuje přísloví „vrána k vráně sedá“, ale jeho uplatnění by bylo přece jen trochu nespravedlivé vůči Marii Benešové, celkem neškodné prokurátorce, jež se na okresní prokuratuře zabývala hlavně dopravní kriminalitou a nebyla členkou KSČ (čestná výjimka, ale čím prokazovala loajalitu k režimu?). Naproti tomu Igor Stříž jako vojenský prokurátor posílal před soud odpírače služby se zbraní v ruce, čímž krátil jejich lidská práva. Jeho tvrzení, že vždy jednal v souladu se zákony, je jistě pravdivé, ale připomíná obhajoby nacistických soudců, kteří také jednali v souladu se zákony. Igor Stříž i oni sloužili bezpráví protiprávního režimu. Okolnost, že jako právník nerozpoznal protiprávnost režimu a zvolil si službu v jednom z nejhorších represivních orgánů, vypovídá o úrovni jeho právnického povědomí.

Prokurátoři byli specifická kasta, spojená výraznou loajalitou ke KSČ, pocitem nadřazeností nad ostatní občany a přesvědčením, že oni jsou těmi nejlepšími strážci socialistické (ne)zákonnosti. Vojenští prokurátoři byli ve své době postrachem vojáků a příslušníků dalších ozbrojených sborů. Vojákům základní služby se nehrozilo, že půjdou před vojenský soud, ale že je dostane do práce vojenský prokurátor. Jejich kastovní znaky do určité míry převzali mnozí státní zástupci.

Díky novinářům a různým politikům veřejnost žije v přesvědčení, že hlavním nástrojem útisku obyvatelstva byla StB. Ne každý ví, že v trestním řízení StB podléhala dozoru prokuratury. Postavení prokuratury ve strukturách protiprávního režimu bylo mnohem silnější než pozice justice. Byla v těsném spojení s řídícími orgány a aparátem KSČ.