Vláda požádala Poslaneckou sněmovnu o důvěru a spustila tím divadlo předstírání demokratického překonání trapné situace, do které se dostala rozpadem Věcí veřejných a vypovězením koaliční smlouvy.

Od rána zněly ve sněmovně projevy, jež neměly naději, že by ovlivnily pozdější rozhodování posluchačů, pokud jim někdo  skutečně naslouchal. Karty byly rozdány dříve, než zasedání Poslanecké sněmovny začalo.

Na jedné straně stála opozice, posílená částí trosek Věcí veřejných, opájející se snem o tom, co by bylo, kdyby se stalo nemyslitelné a vláda by skutečně nakonec padla. Bohuslav Sobotka v noci na pátek  jistě snil o tom, že se zítra probudí jako předseda vlády.

Na druhé straně čekali na předvídatelný výsledek jednání poslanci vládní koalice včetně těch, kteří rovněž s vládou Petra Nečase nejsou spokojeni. Ale i oni věděli, že hlasováním  proti vládě by otevřeli cestu k „výprasku“ v předčasných volbách, jenž by pro mnohé znamenal definitivní vyhnání z dobrého bydla profesionálního politika. Proto nakonec  „drželi basu“ s ostatními. Předseda vlády věděl, že pád vlády by byl hanebným koncem jeho politické kariéry, proto pokud snil, pak o přesném opaku snů Bohumila Sobotky.