Ve středu 29. odpoledne jmenoval pan prezident novou vládu, čímž mandát Marie Benešové zanikl. Uzavřel se tak 15. mandát ministra spravedlnosti od počátku prosince 1989, kdy se úřadu ujala jeho první polistopadová držitelka JUDr. Dagmar Burešová. Průměrná délka mandátu je tak v této chvíli 19,3 měsíce. Paradoxně nejdéle se udržel v křesle ten nejméně kvalifikovaný, tj. politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil, který byl ministrem dokonce dvakrát. Časté střídání šéfů resortu je dílčím vysvětlením  jeho neuspokojivého stavu: než se ministr seznámí se všemi přístupovými cestami ke své kanceláři, již odchází. K řádné koncepční práci a cílené obměně personálu se nedostane.

Za těchto okolností nabývá mimořádnou moc úřednický aparát, který vykazuje neuvěřitelnou odolnost vůči změnám a drží se svých zvyklostí bez ohledu na střídání ministrů. Hrůzné důsledky to má např. v agendě stížností pro porušení zákona, kterou ovládá počítačově pologramotný bývalý soudce a člen KSČ Jiří Balzer, působící na ministerstvu již 35 let, jenž pro ministra, ve skutečnosti pro sebe, reklamuje právo na neprolomitelnost rozhodnutí. Jeho vliv na vyřizování podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona je mnohonásobně větší než všech polistopadových ministrů nespravedlnosti dohromady. Totéž platí o napáchaných škodách na osudech nespravedlivě stíhaných a jejich blízkých.   

Marie Benešová zužitkovala svůj mandát k vládnutí až do poslední minuty uplatněním moci páchat zlo a k podání důkazu, že představa o možném věznění  nevinných odsouzených ji ve snu nepronásleduje, stejně jako ministerské formalistické byrokraty. Možná spáchala také něco dobrého, ale informace o tom se ke mně nedostaly.

Její vzkazy obsahovaly sdělení o nevyhovění třem podnětům spolku Šalamoun k podání stížnosti pro porušení zákona, které jsem jako správce agend dotčených odsouzených nedávno aktualizoval.

Aktualizace se opíraly o poznatky z analogických kauz z poslední doby. Byly založeny na úvaze, že justice má mít ve srovnatelných případech stejný metr pro všechny. Nejsrozumitelnější z nich se týká podnětu ve prospěch odsouzeného, který měl trojí smůlu: nestačilo, že mu soud nepřiznal právo bránit se proti napadení teleskopickými obušky, pak se lajdácký soudce neseznámil s obsahem spisu a přehlédl doklad o čerstvém otcovství obžalovaného a posléze mu nedbalý advokát vzal poslední naději na nápravu nepřízně osudu opožděným podáním ústavní stížnosti.