Časem někteří žalobci odpadli: Libor Grygárek jako jediný se svou žalobou uspěl hned na 1. stupni a Arif Salichov a Petr Coufal neunesli tlak mediální štvanice a žaloby později stáhli. Ze zbývajících čtyř žalobců se v průběhu sporu nezměnilo postavení pouze Pavla Němce: Renatu Veseckou odvolala vláda z funkce, Pavel Kučera odešel na konci celoživotní neposkvrněné kariéry do důchodu po nedokonaném kárném řízení, Karel Černovský přišel o funkci náměstka.

Důvodem podání žaloby byla pověstná „ústnatost“ paní žalované, která v pořadu Českého  rozhlasu   Ozvěny ze dne 20. prosince 2007 Českého rozhlasu, prokládajíc své sdělení opakovaným „prostě“, označila žalobce za členy zákulisní justiční mafie, kteří se snaží plně ovládnout justici, aby sloužila vládní garnituře, a kteří v zákulisí ovlivňují kauzy.V této fázi měla na mysli tzv. „kauzu Čunek“, tedy zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka usnesením ze dne 4.června 2007 č.j. 3 NZT 10/2007. Po vzoru praktik totalitních bezpečnostních složek sestavila z žalobců cosi na způsob „protistátního spikleneckého centra“. Pro výběr účastníků byl určující jejich vztah k Pavlu Němcovi, jehož nenáviděla, osobní účast na „kauze Čunek“ a  v případě Libora Grygárka nevyřízené účty z doby jejího působení na Vrchním státním zastupitelství v Praze. Pro její způsob uvažování je příznačné, že mezi „mafiány“ nezařadila Stanislava Potoczka, odpovědného za vydání usnesení NSZ z dne 4.června 2007, jímž vypukla „kauza Čunek“: v době jejího působení na NSZ prý patřil k jejím oblíbencům. V průběhu řízení paní žalovaná nepředložila skutková zjištění, jež by potvrdila důvodnost nařčení.

Výraz „bitva právníků“ není nadsazený, protože kromě toho, že se ve sporu utkali právníci ve vysokých funkcích, většinou odborně zdatní a na straně žalobců podporovaní obhájci zvučných jmen, došlo také na použití „těžkých zbraní“, tedy mimořádných opravných prostředků. Jako první a poslední z žalobců k nim sáhl Pavel Němec, který se neúspěšně pokusil o vyloučení samosoudce Vojtěcha Cepla ml. z řízení námitkou podjatosti,ale neúspěch vzal bez odporu na vědomí. Zato Marie Benešová dovedným uplatněním mimořádných opravných prostředků poskytla všem obžalovaným obecně použitelný návod, jak vyvolávat průtahy řízení. Když Vrchní soud v Praze zrušil prvostupňový rozsudek  v její prospěch a přikázal předání věci jinému soudci usnesením bez možnosti dovolání, podala úspěšnou ústavní stížnost.Když pak Vrchní soud v Praze rozhodl ve věci rozsudkem v její neprospěch, podala úspěšné dovolání. Nejvyšší soud ČR na jeho základě zrušil rozhodnutí Vrchního soudu jako nesprávné s tím, že paní žalovaná napadenými výroky neporušila etická pravidla své profese. Ústavní činitelé by prý navíc měli strpět vyšší míru kritiky než řadoví občané. Uložil  Vrchnímu soudu v Praze, aby znovu zvážil, zda míra její kritiky byla skutečně nepřípustná.

Tento úspěch jí nestačil. Navíc se pokusila námitkou podjatosti dosáhnout změny ve složení senátu, který měl promítnout závěry dovolání do nového posouzení její věci. Tentokrát ale neuspěla, takže v listopadu r. 2013 již bylo jasné, že se strany znova setkají před senátem Romany Vostrejšové. Další průtahy pak vznikly opakovaným odročením nařízeného hlavního líčení.

Možná by se dalo mluvit také o „zákopové válce“, protože řízení bylo skutečně zdlouhavé.  Hlavní líčení bylo zahájeno 12. května 2008, a soudce Vojtěch Cepl ml. byl skutečně pilný: první den soudil až do 19 hod.  K prvnímu rozsudku dospěl již 5. června 2008.V průběhu celého řízení se právě díky používání mimořádných opravných prostředků více nesoudilo než soudilo. Další rozsudek 1.stupně vydal soudce Vojtěch Cepl až 14.října 2010, na něj navazující zatím poslední rozsudek Vrchního soudu v Praze je ze dne 8. února 2011, Nejvyšší soud ČT rozhodl o dovolání v lednu 2013.