Je to jeho tradiční téma, kterým se zabýval zejména jako duchovní otec dřívějších novelizací trestního řádu. Potěšila mě ta část jeho vystoupení, v které se rozhovořil o významu dobré přípravy předsedy senátu na vedení procesu, na nezbytnost dokonalé znalosti trestního spisu. Mluvil mi z duše, neboť mezi mými poznatky z praxe je i vyhlášení rozsudku, při němž předseda senátu prokázal mezery ve znalosti spisu, ale přesto uložil drakonické tresty.

Naopak mě nepotěšily úvahy o nutnosti omezení práv obhajoby, jež mají znemožnit obstrukce, směřující k prodlužování procesu. Jde o omezení délky závěrečných řečí a o zavedení přípustnosti jejich přerušování či zastavování. Je pravda, že se vyskytují obžalovaní, kteří dokáží přednášet stanoviska k důkazům nebo  závěrečné řeči i několik dní. A v umění protahovat jednání s ními závodí i někteří obhájci. Prospěch pro obžalované z takového jednání je nejistý, advokáti jej mají vždy. Jenže jde o úkazy, které se odehrávají jen výjimečně, zřídka u okresních soudů, a účastní se na nich výjimeční obžalovaní, nadaní sebevědomím a výřečností. Daleko častější jsou případy, kdy obžalovanému působí přednesení závěrečné řeči potíže a přerušování soudcem je běžným nešvarem. Omezení, která navrhuje předseda Nejvyššího soudu ČR, jsou reakcí na chování výjimečných jedinců mezi obžalovanými i obhájci, ale mohou mít neblahý dopad na běžné případy. Rychlost procesu je sice důležitý ukazatel, ale zvýšení jeho významu by nemělo jít na úkor práv obhajoby.