Je to jeho tradiční téma, kterým se zabýval zejména jako duchovní otec dřívějších novelizací trestního řádu. Potěšila mě ta část jeho vystoupení, v které se rozhovořil o významu dobré přípravy předsedy senátu na vedení procesu, na nezbytnost dokonalé znalosti trestního spisu. Mluvil mi z duše, neboť mezi mými poznatky z praxe je i vyhlášení rozsudku, při němž předseda senátu prokázal mezery ve znalosti spisu, ale přesto uložil drakonické tresty.
Naopak mě nepotěšily úvahy o nutnosti omezení práv obhajoby, jež mají znemožnit obstrukce, směřující k prodlužování procesu. Jde o omezení délky závěrečných řečí a o zavedení přípustnosti jejich přerušování či zastavování. Je pravda, že se vyskytují obžalovaní, kteří dokáží přednášet stanoviska k důkazům nebo závěrečné řeči i několik dní. A v umění protahovat jednání s ními závodí i někteří obhájci. Prospěch pro obžalované z takového jednání je nejistý, advokáti jej mají vždy. Jenže jde o úkazy, které se odehrávají jen výjimečně, zřídka u okresních soudů, a účastní se na nich výjimeční obžalovaní, nadaní sebevědomím a výřečností. Daleko častější jsou případy, kdy obžalovanému působí přednesení závěrečné řeči potíže a přerušování soudcem je běžným nešvarem. Omezení, která navrhuje předseda Nejvyššího soudu ČR, jsou reakcí na chování výjimečných jedinců mezi obžalovanými i obhájci, ale mohou mít neblahý dopad na běžné případy. Rychlost procesu je sice důležitý ukazatel, ale zvýšení jeho významu by nemělo jít na úkor práv obhajoby.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV