Trestnímu stíhání Stanislava Grosse kvůli zneužití policie tehdy překážela Jana Hercegová, obvodní státní zástupkyně v Praze 6, dnes městská státní zástupkyně v Praze, stejná Jana Hercegová, která v hrůze z možných nálezů hloubkové kontroly, vyslané do jejího úřadu tehdejším vrchním státním zástupcem Stanislavem Mečlem, běžela hledat ochranu v Poslanecké sněmovně. Nepřiměřená reakce na standardní postup nadřízeného ji nepřivedla před kárný senát.

Jana Hercegová ale Grossovo protiprávní jednání ani do důsledků prověřit  nemohla, protože státní zástupce VSZ v Praze Jaroslav Dolejší, který vykonával dozor nad činností týmu, nezprostil jeho příslušníky mlčenlivosti. Více než vytvářením krusty mlčení kolem „Mlýnu“ se ovšem později proslavil účastí na policejní akci v černošické vile, z které se údajně po dlouhém rozhovoru s ním pokojně vydal na pouť na Seychely Radovan Krejčíř. Jaroslav Dolejší nebyl volán k odpovědnosti.

Mám důvod se domnívat, že k zneužívání policistů k sledování osob mimo trestní řízení docházelo také za působení Grossova předchůdce ministra Václava Grulicha.

Službičkování bezpečnostních složek politikům není tedy v naší polistopadové historii ničím novým. Od dob působení socialistických ministrů vnitra jsme se současnou aférou posunuli blíže k právnímu státu: tentokrát se nenašel  nikdo, kdo by trestní oznámení proti podezřelým „zneškodnil“, což dosud bylo v jiných obdobných případech ustáleným zvykem. Ocenění je na místě také proto, že „zločin“ Jany Nagyové je ve srovnání s případem týmu „Mlýn“ podstatně méně závažný, pouze trestnost ochoty příslušníků bezpečnostních sborů nechat se zneužít je v podstatě stejná. Nejsem si ovšem jist, zda důvody, pro které právě v tomto případě se uplatnila zásada „padni, komu padni“, jsou politicky a mravně tak čisté, jak vyplývá z mediálního obrazu dění.

Napadá mě ovšem otázka, zda stejně profesionálně a nestranně budou státní zástupci přistupovat k prověřování trestních oznámení na ministra vnitra Jana Kubiceho kvůli puči v PČR, jímž odstranil z postavení policejního prezidenta Petra Lessyho, jmenovaného k velké nevoli Petra Nečase, či na Petra Nečase kvůli postupu při protlačování sněmovnou zákona o majetkovém vypořádání s církvemi a navazujícímu uspěchanému podpisu smluv s církvemi o vydání majetku.