Jsme národ s oslabenou historickou pamětí. Žijeme dnešními skandály, často médii účelově podsouvanými veřejnosti za účelem odvedení pozornosti od různých darebáctví, ale na skutečně závažné události, které se odehrály před pár lety, si vzpomene jen málokdo. Vyprávění o tom, že kdysi byl ministrem vnitra jakýsi Ivan Langer, který prosadil takovou právní úpravu postavení policejního prezidenta, že tento vysoký a případně nebezpečný sluha státu je prakticky neodvolatelný, mnohým připadá stejně nezajímavé jako zpráva o příčinách vyhynutí mamutů. Jako  z šera dávnověku zní vyprávění o hysterických výbuších nevole představitelů tradičních politických stran, když do jejich pašalíku nečekaně vtrhla jimi vysmívaná netradiční strana Věci veřejné. Do zapomnění upadly rozhořčené boje mezi těmito vetřelci a skvadrou Petra Nečase o obsazení ministerstva vnitra, pak o pozici bývalého policejního prezidenta  Oldřicha Martinů a po jeho vynucené resignaci o prosazení výběrového řízení na obsazení jím opuštěného křesla a o uznání na stranách nezávislého policejního prezidenta Petra Lessyho, jehož jmenování sice Petr Nečas s nechutí strpěl, ale nepodepsal. Nikdo se už ani nepodivuje nad náhlým vyklizením „véčkaři“ těžce vybojované pozice ministra vnitra Radkem Johnem a následným skomíráním jeho politické kariéry v účelově zřízené funkci místopředsedy vlády.

Po vystřídání Radka Johna Janem Kubicem jsem předjímal brzký pád Petra Lessyho, zbaveného politické podpory. A skutečně: Jan Kubice a ředitel GIBS Ivan Bílek (v  tomto případě možná jeho podřízení bez jeho vědomí) dokázali, že silná politická vůle si dovede poradit i s domnělou neodvolatelností policejního prezidenta. V součinnosti uskutečnili puč, jímž Petra Lessyho zbavili jak funkce, tak příslušnosti k policejnímu sboru. Jako laik jsem dodnes přesvědčen, že Jan Kubice & spol. se v zájmu skvadry Petra Nečase dopustili těžkého zločinu. Ostatně na Jana Kubice podal trestní oznámení Petr Lessy a nezávisle na něm spolek Šalamoun. Nikomu se ale nic nestalo: z vedení GIBS odešel později  do civilu náměstek ředitele Dušan Brunclík a až po aféře „Vidkun“ také Ivan Bílek. Jan Kubice se jednoduše zneviditelnil. K jeho trestnímu stíhání nedošlo. Ministr vnitra Milan Chovanec na počátku působení na ministerstvu vnitra sice projevoval zájem o vyšetření puče proti policejnímu prezidentovi, ale časem zmlkl. „Zlí jazykové“ tvrdí, že pachatele puče chrání „kompra“, která mají na kdekoho a jejich veřejné stíhání je proto nežádoucí. To jsou ovšem jen neprokazatelné dohady.

Známe další osud Petra Lessyho: soud 1.stupně jej zprostil obžaloby, ale odvolací soud jeho trestní stíhání zastavil jako nezákonné od samého počátku. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nevyhověl podnětu Městského státního zastupitelství v Praze a nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v neprospěch Petra Lessyho. Petr Lessy je čistý jednou provždy.

Měli jsme pak nějaký čas dva policejní prezidenty (mzdu jednoho z nich rádi zaplatili daňoví poplatníci), ale pánové Červíček a Lessy si mezi sebou zachovali dobré vztahy, o funkci se nepřetahovali a oba kavalírsky resignovali. Tím uvolnili cestu k jmenování (tentokrát již bez „véčkařského kočkopsa“ výběrového řízení) Tomáše Tuhého.

Ve stínu této velké aféry se odehrál jiný příběh, jenž se s ní prolíná. Krajskému ředitelství PČR ve Zlíně tehdy vládli pánové Bedřich Koutný jako ředitel a Jaroslav Vaněk jako jeho náměstek. Od počátku éry Petra Lessyho proti němu intrikovali a dokonce na něj podali trestní oznámení. Vyvolali  kázeňské řízení proti němu,  které ale ministr vnitra vyhodnotil jako bezpředmětné. Na intriky měli dost času i píle, ale jaksi jim v té době nepozorovaně unikl rozkvět obchodu s nelegálním lihem takřka pod jejich  okny, jehož vedlejší větví se pak stala metylová aféra. „Zlí jazykové“ tvrdí, že „lihová mafie“ našla prostředky, jak otupit jejich vnímavost. Jsou to ale jen ničím nepodložené povídačky.