Ironií osudu se stalo, že hlasatelem lepších časů byl capo di tutti capi pachatelů „kauzy Čunek“ Jiří Pospíšil, ale to nevadilo ani vedení ODS, ani voličům. Obrat k lepšímu měl přinést nový zákon o státním zastupitelství a nahrazení zprofanované nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké tajuplným „spasitelem“ nezpochybnitelných lidských a odborných kvalit.

Od volebních slibů k činům bývá někdy hodně daleko. Nejinak je tomu v tomto případě. Nový zákon nebyl připraven, a když se konečně odborníci dohodli na jeho věcném záměru, který dorazil do vlády až v únoru r. 2012, vyvolal v prokorupčním pozadí vládních kruhů tak velké znepokojení, že to přimělo Petra Nečase, aby půl roku sabotoval jeho projednání. Nyní žijeme v očekávání paragrafového znění, které má ministr spravedlnosti předložit do 31. března 2013.

Se „spasitelem“ to dopadlo podstatně lépe. Po nechutně zdlouhavém odvolávání Renaty Vesecké  Jiří Pospíšil přestavil nejdříve  „kmotrovi“ Romanu Jurečkovi, a pak i veřejnosti dosavadního českého zástupce v Eurojustu Pavla Zemana, nesporně slušného a nezkorumpovaného člověka, odborně zdatného a nezatíženého vazbami na různé místní kliky. K němu jako posila časem přibyla Lenka Bradáčová s pověstí „Cattaniho v sukních“, jež vystřídala v čele Vrchního státního zastupitelství v Praze Vlastimila Rampulu, spojovaného s Renatou Veseckou. Významnou personální změnou byl jistě následný pád „šedé eminence“ pražského „vrchního státního zametačství“, exprokurátora Libora Grygárka. Na Nejvyšším státním zastupitelství byly posíleny pozice „rudých“ vojenských prokurátorů jmenováním Igora Stříže do postavení 1.  náměstka NSZ a Tomáše Havlíka a Romana Hájka na místa ředitelů odborů. V tomto směru postupoval Pavel Zeman opačně než Renata Vesecká, v které viděl Mirek Topolánek záruku postupného zlomení moci předlistopadových prokurátorů, jichž je ve sboru stále přibližně třetina, drží velkou část vedoucích funkcí a pečují o zachování totalitních pracovních zvyklostí.

Na to, že celý sbor státních zástupců čítá přibližně dvanáct set příslušníků, je personálních změn proklatě málo a nejdou do hloubky. Je přece známo, že „jedna vlaštovka jaro nedělá“. Nedá se očekávat, že se masa státních zástupců rychle vzdá zakořeněných zlozvyků kvůli víceméně osamělým lidem s čistýma rukama na vrcholu pyramidy.

Mluvím-li o zlozvycích, nechci tím říci, že se ve státním zastupitelství nevyskytují slušní lidé, odborně způsobilí, kteří dělají svou práci se zájmem a na slušné úrovni. Ale i jim by se lépe dýchalo, a účinnost jejich práce by vzrostla, kdyby byli motivováni možností kariérního růstu, a kdyby se v chování soustavy neuchovávaly neblahé manýry, přenesené z prokuratury totalitního státu. Růst nemají kam, protože vedoucí místa mají dlouhodobě obsazena „staří ještěři“ (terminus technicus, vymyšlený bývalou nejvyšší státní zástupkyní, exprokurátorkou Marií Benešovou). A špatným návykům nikdo nečelí.