Netoliko houževnatá „obrana hradu“, spojená s používáním různých úskoků, o které jsem psal v šestnáctém díle tohoto seriálu, ale i výběrová spravedlnost v přístupu k různým pachatelům stejných poklesků je jevem, který oficiálně vyhlašované úsilí o ozdravení poměrů ve státním zastupitelství přibližuje Potěmkinovým vesnicím. Jde o úkaz, který odporuje zásadám dobré veřejné správy, zakotveným ve správním právu: úřad má v obdobných situacích rozhodovat vždy stejně a ani tam, kde je dán prostor pro úvahu, nesmí rozhodnutí nést znaky svévole.

Nástup Nečasovy vlády měl do státního zastupitelství přinést nápravu vnitřních poměrů, rozvrácených „válkou žalobců“, vyvolanou nesouhlasem části státních zástupců se zmanipulováním trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Naplnění cíle mělo přinést  obnovu důvěry veřejnosti ve státní zastupitelství.

Nápravná opatření měl uvést do života staronový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, sám capo di tutti capi pachatelů „kauzy Čunek“, tedy jeden z původců pohoršení.  Z jejich ochránce se náhle přerodil v nositele nápravy a „kata“ Renaty Vesecké, kterou vláda na jeho návrh odvolala z funkce. Pro nečasovské pojetí demokracie, vyznačující se pohrdáním občany, je příznačné, že veřejnosti se nedostalo oficiálního odůvodnění jejího odvolání.