Když jsem byl ve věku hodonínských násilníků, rodiče nám vštěpovali zásadu „ženu neuhodíš ani květem“. Samozřejmě jsme nebyli andělé a docházelo k různým pranicím, ale hrubé násilí vůči dívkám bychom si nedovolili.

Dnes je všechno jinak a výše zmíněnou zásadu někdy nectí ani policisté a státní zástupci. Právě sleduji případ, podobný hodonínskému, jen jde o jednorázový projev surovosti s menším počtem účastníků.

Dvě dívenky si zahrály fotbal s trojicí chlapců. Zápas prohrály. Drobnou dvanáctiletou Alenku prohra hnětla. Začala se s chlapci hádat. Hádka přerostla v oboustranné pošťuchování, v němž stála sama proti čtveřici kamarádů. Jeden se ji pokusil kopnout do hlavy, ale nezasáhl. Povzbudilo ji to k neženskému chování: také kopla, ale hlavu zasáhla. Pak se náhle ocitla na zemi, aniž by věděla, jak se to stalo. Chlapci začali ležící dívku kopat do břicha a zad. Skrčila se a kryla si hlavu. Rozplakala se, křičela a patrně na chvíli ztratila vědomí. Ujala se jí náhodná kolemjdoucí neznámá dospělá žena.  Vložila jí do úst cukr a přivolala záchranku, která ji odvezla do nemocnice. Tam za ní dorazila přivolaná matka a babička. Při lékařském vyšetření se naštěstí ukázalo, že vnitřní orgány neutrpěly újmu. Odneslo to vnitřním zraněním pouze koleno, které ji bolelo několik týdnů. Musela nějaký čas chodit o berlích a nosit ortézu.