Tvrdost závěru o selhávání současného modelu správy soudnictví mi připadá poněkud přehnaná. Ne, že by činnost soudů a zejména chování některých soudců nezadávala vůbec žádné příčiny k výtkám, ale ze  statistik ministerstva spravedlnosti  vyplývá, že úroveň soudnictví se sice pomalu, ale přece jen zlepšuje: zkracuje se průměrná délka procesů, ubývá nedodělků, (stíhaných) kárných poklesků soudců je jako šafránu (zamlčovaných mnohem více). Není úplně jasné, jakými kouzly Nejvyšší rada soudnictví dosáhne zrychlení kladného vývoje, co tedy bude dělat lépe než ministerstvo spravedlnosti, zda si soudci při výkonu manažerských funkcí povedou lépe než úředníci, vycvičení na výkon správních činností, ba zda dokonce odvádění vůdčích typů soudců od jejich obvyklé náplně práce k správním činnostem nepovede k poklesu úrovně výkonů soudnictví.

Otázkou samou pro sebe je nejistota, co si o nutnosti zřízení Nejvyšší rady soudnictví myslí mlčící část soudcovského stavu. Soudcovská unie přece sdružuje jen aktivní, popř. aktivistickou  část soudců. Ti,kteří stojí mimo ni, své postoje hromadně veřejně neprojevují a pokud vím, žádný průzkum jejich mínění nebyl proveden.

Zavedení soudcovské samosprávy by justici samozřejmě ochránilo před otřesy, způsobenými katastrofálně častým střídáním ministrů spravedlnosti a s tím souvisejícími změnami koncepcí řízení resortu. Protože politická stabilita je v našich poměrech  patrně nedosažitelný ideál, požadavek na ustavení Nejvyšší rady soudnictví je vysoce racionální. Ostatně v řadě evropských zemí takové orgány fungují již řadu let a někde zastřešují i prokuraturu. Na druhé straně odloučení justice od moci výkonné nebývá zcela důsledné,neboť dochází k personálnímu propojení soudcovské samosprávy, ministra spravedlnosti a popř. i hlavy státu. Nejsem si ale jist, zda také došlo ke změně celkového přístupu politického vedení  státu nejen k justici, ale k právnímu prostředí jako celku, který se bez ohledu na střídání vládnoucích stran a koalic tradičně vyznačuje nedoceněním jejich významu.

Zdrženlivost ministra Roberta Pelikána k záměrům na ustavení Nejvyšší rady soudnictví není novinkou, naopak  patří ke konstantám jeho postojů k problematice resortu (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/10/soudci-jejich-ministr.html). Důvodem jsou jeho  obavy z prohloubení „zapouzdřenosti“ justice jako důsledku zvětšení její nezávislosti na moci výkonné. Není divu: jeho úřadem procházejí stovky stížností na skutečná či domnělá selhání justice a mám dojem, že není necitelný k trápení obětí justičních přehmatů.