Byli jsme překvapení, naštvaní, zklamaní, ale jednotní v odporu proti okupantům. Dokonce i komunisté vraceli ve velkém své stranické legitimace. Takovou jednotu národa jsem zažil pak ještě jednou – při Sametové revoluci. Národ v krizových situacích je velmi důležitý. Tvoří kořeny života občanů (stejně jako rodina, sousedé, přátelé…). Proto také občanskou společnost považuji za méně stabilní než společnost národní. Beru ji vlastně jako náhražku národní společnosti pro případ, že na daném území původní národ neexistuje (například, když byl vyvražděn tak jako v Americe).

Jenže..., jak opadne ohrožení, nebo tehdy, když nezbývá nic, než se s okupací vyrovnat, tak opět vylézají na povrch některé špatné vlastnosti lidí. U nás jsou to typické vlastnosti závist, netolerance...

Občas zaslechnu v médiích větu: „prezident, migranti, klimatické změny... rozdělují naši společnost“. Není to pravda. V demokratické společnosti má každý právo na svůj názor.

Ten má dle Ústavy i právo prezentovat (nejde-li o porušování zákona – například propagace fašismu, komunismu atd.). To, co společnost rozděluje je netolerantnost k názorům druhých. Tvrdím, že to, že má někdo jiný názor ještě neznamená, že je hlupák. Znamená to pouze to, že žil v jiném prostředí, byl jinak vychováván, četl jiné knížky, měl jiné přátele…