Někteří představitelé marxismu na Západě po druhé světové válce postupně pochopili, že sovětský komunismus a klasický marxismus není pro demokratickou západní společnost přijatelný. Opustili tedy boj za změnu ekonomické základny společnosti a chtěli revoluční myšlenky prosadit změnou kulturní nadstavby. Tak vznikl kulturní marxismus (neomarxismus) reprezentovaný například Gyorgy Lukácsem. Je otázkou, zda jde skutečně o marxismus, protože Marxova filozofie je založena na prvotní důležitosti ekonomické základy a jen druhotnosti kulturní nadstavby. Soustředění se na nadstavbu je popřením původního učení Karla Marxe.

Podstatou kulturního marxismu je snaha o změnu tradičních společenských hodnot a uspořádání společnosti např. oslabení manželství a rodiny ve prospěch volných neformálních svazků a důraz na kolektivní státní výchovu dětí. Kulturní marxisté, ať se tak nazývají či ne, chtějí své představy o společenském dobru vnutit ostatním díky ovládnutí moci ve státě. K tomuto experimentování dávají prostor některé sociálně demokratické strany. Po odmítnutí marxismu je ideovým základem sociální demokracie snaha o zmírnění procesu koncentrace bohatství k malé skupině osob. Základním nástrojem je progresivní zdanění a celá daňová politika vedoucí v rámci sociálního státu k poskytování řady veřejných služeb dle státem uznaných potřeb rovnostářsky bez ohledu na bohatství (veřejná zdravotní péče pro všechny). K tomu sociální demokracie dnes nepotřebuje revoluci, zestátnění výrobních prostředků, ani bourání osvědčených forem života společnosti.