Tuto skupinu tvořilo asi 5 000 osob. Přes 90% z nich tvořili státní zástupci, soudci a právníci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a pro ně bylo zmrazení platu zrušeno v důsledku dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu. Nyní se týká asi 400 lidí. Nejsou-li zmrazeny, jsou platy představitelů státu vázány na průměr platů v nepodnikatelské sféře. Nerostou-li platy zaměstnanců, nerostou platy představitelů státu. Většině zaměstnanců státu mohly platy růst. Proto někteří úředníci mají plat vyšší než ministři. Vláda chce zmrazení fakticky prodloužit, když navrhuje zvýšení o 1%, přestože průměrný růst platů byl vyšší.

Mimo to Ústavní soud 10. 7. 2014 pro soudce zrušil platovou základnu ve výši 2,75 násobku průměrného platu a chce pro ně trojnásobek průměrného platu. Rozhodnutí bylo dopředu jasné, když někteří soudci Ústavního soudu byli dříve soudci obecných soudů. Tedy rozhodovali o platovém růstu pro své kolegy a sebe. Rozhodnutí má děsivé důvody z pohledu demokrata. Ústavní soud zrušil dané ustanovení pro soudce s tím, že soudci jsou „vyšší středostavovská vrstva“. Ale právní ustanovení buď v zákoně je, nebo není. Vztahuje-li se zákon na představitele státu obecně, má být obecná i platová základna. Rasa, třída i stavovská vrstva jsou pojmy sociálními, ale v demokracii nemají být práva vyvozena z toho, že je někdo příslušníkem určité třídy či stavovské vrstvy. To nás vrací před rok 1989, kdy příslušnost k třídě či dříve rase a stavu byla zdrojem práv či upření určitých práv. Proti tomuto elitářství se statečně postavili tři ústavní soudci – Jan Musil, Radovan Suchánek a Vladimír Sládeček, kteří zdůraznili princip občanské rovnosti před zákonem. Přitom Ústavní soud mohl dané ustanovení zrušit s demokraticky přijatelným důvodem, že není možné, aby malé skupině lidí byl plat trvale omezován a jiným ne. Omezení jiné výdělečné činnosti soudců, platí i pro ministry, Nejvyšší kontrolní úřad a jiné. I vnímání platu jako ochrany před korupcí lze užít stejně vůči soudcům, ministrům a jiným představitelům státu.