Po pádu komunismu přistoupilo Československo k rozsáhlé restituci majetku zestátněného po roce 1948. Důvodem bylo i to, že v Československu proběhlo vedle Sovětského svazu největší zestátňování. Církevní restituce ukazují, že 22 let po pádu komunismu velké majetkové přesuny neskončily. Restituce napravují křivdy. Vždy však platilo, že napravují jen některé křivdy a občas mohou způsobit nové problémy lidem, kteří se na totalitní moci nepodíleli. Spravedlnosti je v restitucích majetku pojem relativní.

Restituce majetku církví ukončí dlouhodobé zablokování a chátrání tohoto majetku. Praxe na Moravě ukázala, že majetek církví, který jim byl vrácen, je udržován a církve většinou jednají s péčí řádného hospodáře. Dojde-li k restituci církevního majetku, je správné, aby bylo postupováno obdobně jako v jiných restitucích. Tedy, aby byl majetek vydán v jeho fyzické podobě (naturální restituce). Finanční náhrada se vyplácela jen, pokud stát majetek vydat ze závažných důvodů nemohl, protože na něm stojí stavby jiných vlastníků či je užit pro veřejné služby. Často se stane, že stavby budou poškozeny a církve toto poškození nezavinily. Avšak stejně dopadla řada občanů, kterým byly vráceny zdevastované budovy. Žádný parlament nezajistí odčinění všech křivd totality. Tím, že bude majetek církvím vydán podle stejných restitučních principů, jaké platí pro fyzické osoby nebo pro vydání majetku tělovýchovným organizacím (Sokol, Orel, Dělnické tělovýchovné jednoty), nelze vidět v takové restituci nespravedlnost. Navíc stát nebude zatížen velkou finanční náhradou. Platit bude jen za majetek, který vydat nechce. Ovšem restituce musí být přijaty brzo, aby se církve mohly majetku ujmout a nepokračovalo jeho chátrání.