Zdeněk Lanz: Naše školství je ve vleku domácích i zahraničních neomarxistů

Hned v úvodu je nutno říct, že naše školství nevzkvétá. Ale kdyby jen nevzkvétalo. Ono je soustavně rozvraceno. Je rozvraceno nekompetentními rozhodnutími některých ministrů – ministryň školství. Mnohým se to bude zdát neuvěřitelné, ale samostatná Česká republika má od roku 1992 již 16. (slovy šestnáctého) ministra školství. A i když z procentuálního zastoupení žen v této funkci by z nás Evropská komise rozhodně radost neměla („pouze“ asi 1/3), byly to právě ženy, které v našem školství nadělaly asi největší „paseku“. Petra Buzková a Kateřina Valachová – obě za ČSSD a obě se silnou politickou podporou.

Je ale spravedlivé poznamenat, že je to právě Evropská komise, která je iniciátorem většiny do školství prosazovaných nesmyslů, včetně indoktrinace různými ismy, jako multikulturalismus, genderismus aj. a politickou korektností. I když i my sami také umíme vymyslet pěkné hlouposti.

Pro představu je možné nahlédnout například do dokumentu Reforma školství v České republice, kterou připravila ve vzdělávacím programu Varianty společnosti Člověk v tísní, o. p. s. v srpnu 2006 (Reforma školství v České republice).

Jen dvě krátké ukázky z tohoto dokumentu

Hlavní novinkou, kterou reforma přináší, je změna pohledu na požadované cíle vzdělávání. Ty se v pohledu reformních dokumentů výrazně mění. Hlavním cílem vzdělávání by mělo být osvojení takzvaných klíčových kompetencí. Tímto termínem jsou označovány schopnosti a dovednosti uplatnitelné v praktickém životě jako třeba umět spolupracovat ve skupině, umět vyjádřit a zastávat vlastní názor a podobně. Zásadní cíl reformy by se v kostce dal shrnout do sdělení, že žáci by toho měli více umět namísto znát.

Přitom např. na stránkách www.slovnik-synonym.cz najdeme ke slovu znát synonymum umět a ke slovu umět synonymum znát!

Samozřejmě, záleží i na kontextu.

Ale není to spíš jenom hra se slovíčky?

Mezinárodní komise UNESCO zformulovala ve své zprávě „Vzdělání pro 21. století“ v kapitole „Učení je skryté bohatství“ tyto čtyři pilíře vzdělávání: učit se poznávat, učit se jednat, učit se žít mezi lidmi, učit se být. Tyto pilíře představují doporučení pro členské země EU.

Ale od věci není nahlédnout ani na samotný web varianty. Hned na titulní straně tam na nás „vyskočí“ odkazy na:

Interkulturní vzdělávání
Inkluzivní vzdělávání
Globální rozvojové vzdělávání
Migrace

A tak se naše školství (a nejen školství) postupně proměňuje k obrazu „progresivní“ – tedy pochopitelně té západní části Evropy. Ale zatímco my se z komunistickým „dědictvím“ vypořádáváme dodnes, dominantní státy EU mezitím začali budovat jakýsi socialistický kapitalismus. Jen jsme si toho v polistopadové euforii mnozí nevšimli.

Z řady převzatých dokumentů, které někdy působí jako výsledek špatného překladu z anglického originálu, by se mohlo zdát, že téměř vše v našem školství bylo špatné a vše, co se k nám šíří z té „progresivní“ části Evropy je dobré.

Ono to tak ale není úplně pravda!

Naše školství postupně „chřadne“. Kromě již výše zmíněných novot vymýšlíme povinný předškolní rok mateřské školy, zavádíme centrální přijímačky na střední školy, transformujeme maturitu do nepřehledného, nekonečného a mnohdy zmatečního maratonu, zavádíme kariérní řád pro učitele (ten naštěstí „neprošel“ Parlamentem), zbytečně měníme financování regionálního školství, zavádíme inkluzi včetně multikulturní. A testujeme. A srovnáváme.

Ale hlavně...

Hledáme příčiny neúspěchu žáků a studentů našich škol tam, kde nejsou

Jednou z hlavních příčin neutěšeného stavu našeho školství je shora „živená“ a ve společnosti hojně rozšířená představa, že téměř každý bude mít maturitu. Dát dítě do učení je pro mnohé rodiče něco nepředstavitelného. Že „řemeslo má zlaté dno“, to dnes už skoro nikoho nezajímá.

Hlavní je vzdělání. Tento trend ale nemůžeme mít za zlé rodičům.

Druhou příčinou je vysoký počet škol. Ani ne tak základních, protože počet míst v nich musí pokrýt počet dětí školou povinných. Opravdový problém začíná u škol středních. Představa, že necháme vzniknout velké množství škol a očekávat, že se udrží jen ty kvalitní a ty špatné časem zaniknou, tedy že si s tím v rámci „soutěže“ poradí „neviditelná ruka trhu“ v současném systému školství prostě nefunguje.

Škola totiž není novinový stánek. Ten se - když obchod „nejde“ – jednoduše zavře. Ale u škol není tento proces tak jednoduchý a vzhledem ke společenskému „hladu“ po maturitě je prakticky nereálný. Výsledkem je, že máme nadbytečné množství středních škol, včetně osmiletých gymnázií, které „bojují“ o žáky, aby naplnily kapacitu a zajistily tak práci pro všechny své zaměstnance.

Osmiletá gymnázia navíc „decimují“ druhé stupně základních škol, neboť ponechat své dítko na tomto stupni, když ostatní děti se za každou cenu snaží dostat na osmileté gymnázium, je pro mnohé rodiče téměř ponižující.

Tento stav ale těžko napraví pouhá změna financování regionálního školství, kdy místo „peněz na žáka“, což je zřejmě nejspravedlivější způsob financování škol, prosadilo Ministerstvo školství jakousi „učitelohodinu“.

Při podrobnějším zkoumání tohoto neutěšeného stavu dojdeme ke smutnému, ale asi jedinému možnému závěru, že třetina až polovina žáků některých našich středních škol nemá na těchto školách prakticky „co dělat“. Nejsou to studijní typy, na probíranou látku prostě nestačí. Lépe by jim bylo v učení. Ale jednou jsou ve škole a škola, aby si je udržela a neodradila ani potenciální zájemce o studium, pomalu ale jistě snižuje své požadavky.

Navíc učitelé již pracují v atmosféře „reformovaného školství“, kdy žáci mohou téměř všechno a učitelé téměř nic. A tak ve výsledku mnohdy výuka vypadá tak, že žáci předstírají, že látku umí a učitelé předstírají, že je tu látku naučili.

Zlepšení nelze očekávat ani po zavedení povinných jednotných přijímacích zkoušek na střední školy. I kdyby nakrásně Ministerstvo školství - potažmo CERMAT – nastavily pro všechny školy stejnou laťku obtížnosti a striktně stanovily, že kdo na ni „nedosáhne“, nemůže být přijat, nebylo by to nic platné. Sice by to „označilo“ školy, které mají potenciální problém s udržením příslušné úrovně vzdělávání, ale co s tím dál?

Ty méně úspěšné nebo neúspěšné bychom museli redukovat nebo zrušit bez náhrady!

Ale jak? Taková snaha už tady byla. Nazývala se „optimalizace“ škol. Nevím, jak tento proces v současné době postupuje. Ale při stávajícím „krajském“ uspořádání regionálního školství je rušení škol prakticky politicky „neprůchodné“. Stačí vzpomenout na pokus o optimalizaci škol před několika lety na jihu Čech.

A nedělejme si iluze. Na vysokých školách tento stav nebude o mnoho lepší. Vždyť jak se říká, s jídlem roste chuť. A tak i řada žáků „nestudijního typu“ se chce dostat na vysokou školu.

„Kruh“ se tedy uzavřel, cesty ven není.

Opravdu není?

Jedinou nadějí by asi byl osvícený ministr školství, který bude mít takovou politickou podporu, že se nebude bát „do toho šlápnout“.

Že je to nereálné?

Možná.

Ale ovlivnit jsme to při nedávných volbách mohli všichni!

Bohužel jsme tuto příležitost propásli.

Vyšlo na eportal.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele