Zdeněk Slanina: Kterak se (třeba taky) získávají lukrativní akademické granty?

To ale vlastně nebylo až tak velké tajemství, akorát se o tom nemohlo mluvit. Už v r. 1996 bylo totiž z iniciativy senior autorky z anglického pracoviště, kam Bezouška dorazil aby svou nefungující metodu aplikoval na anglické systémy, publikováno sdělení, že metoda nefunguje a že problém by měl být vyjasněn Praze. Fakticky to znamenalo - aspoň z hlediska vědeckých institucí v civilizaci - že to pražské pracoviště zcela samozřejmě bude konat a věc vyjasní. V Praze ovšem nikdo nehnul ani prstem, a nehnul jim ani v r. 1999, kdy dorazilo memorandum o šetření etické komise britské agentury pro medicínský výzkum MRC, která konstatovala možnou falzifikaci (tedy přesněji, toto memorandum se na nějakých dvanáct let v Praze “ztratilo” a teprve v souvislosti s kamerovou dokumentací konečně zase vyplavalo), takže pak se už nedalo ani v Praze věc ututlat. Je příznačné, že to selhání akademického systému ale nevedlo k jeho nějakým korekcím, natož k omluvě za to, že instituce nehnula ní prstem za situace, kdy měla konat. Jak tyto pražské poměry vidí svět, dobře dokresluje výstižný komentář, který na netu zveřejnil David Biedermann: ‘The really worrying part here was how quickly the Czech authorities switched into damage control mode to defend one of its Old Boys Club members. The evidence for fraud ... was luckily too compelling. Without rock solid video evidence the whole story would be, in my opinion, covered.’

David Biedermann má samozřejmě pravdu, netuší však, že v naší Akademii jde o ještě horší deformace - perzekuce solidních badatelů, co na nepravosti upozorní, či přesněji vstřícná perzekuce, už když jenom upadnou v podezření, že by na ně možná upozornit mohli. Funguje to v ní totiž právě obráceně, než určují etická pravidla třeba Americké národní akademie věd či Interakademického councilu: ‘Research institutions should establish ... mechanisms for addressing allegations of misconduct and the protection of whistleblowers’. Co ale funguje, je vymlžování, vylhávání, zametání, zastrašování, šikana, etc. O nějaké ochraně whistleblowerů by těžko mohlo v Akademii padnout byť jen slovo, když naopak funguje jejich preventivní vyhledávání. Třeba i přes sledování emailu a postihy za obsah, ač jde o jasné prolamování §182 o porušení tajemství dopravovaných zpráv, horní sazba pět let. Nevěříte, že by takovéto deformace mohly vůbec být na vlajkové lodi naší vědy možné? Tak pojďte a poslyšte ilustrativní příklad. Jeho dva anti-hrdinové už byli v jiných kauzách oceněni udělením stříbrné (Ag) a zlaté (Au) medaile za českou vědeckou ne-etiku. Držitele Ag medaile si pro jednoduchost pojmenujme pan Ag (tedy Pag), a držitele zlaté pan Au (tedy Pau). Akademik Bezouška byl tehdy poctěn jen medaili bronzovou. Ale stejně to byl právě on, kdo se zasloužil o to, že teď už není třeba nikoho přesvědčovat, že v naší akademické obci je možné ledasco - tedy pokud patříte do kasty nedotknutelných. A to je ten už zmíněný stříbrný lem mraku Bezouškiády. Tedy Bezouška do té kasty nedotknutelných patřil dlouhá léta, jako takový byl Akademii i oslavován (‘Pan profesor Bezouška patří ve svém oboru mezi přední vědecké osobnosti ...’), a do klína mu pršely multi-miliónové granty.

Vedle těch dvou antihrdinů má ten příběh i dva hrdiny, kteří pochopitelně byli za poctivost náležitě potrestáni. Ale ten příběh začal již někdy v sedmdesátých letech, aby pokračoval v letech devadesátých, a fakticky až podnes. V sedmdesátých letech bylo postavení Akademie nevalné, zlepšilo se v osmdesátých, ale od sametu je čas od času dokonce jednou nohou v hrobě - její nepřátelé totiž nelení a tvořivě využívají chyb akademického vedení - o tom však zas někdy jindy. Na ústavě kde působili Pau a Pag tehdy vznikl post místoředitele, dokonce dvou, a Pau byl jedním ze zájemců. Jiným byl jistý pan P. (tedy Pap). Jak známo z celé lidské historie, jsou-li na jednom smetišti dva kohouti, dochází ku kohoutím zápasům do kterých oba pernatci zapojují podle svých možnosti různé podpásovky. Tak třeba v našem případě Pau sehnal na Papa jeho dopis, který napsal z Ameriky někomu z ústavu, který však mezitím sám emigroval. V tom dopise byl básnický obrat ‘sovětské svině co k nám přijeli v tancích’, a taková avantgardní poezie se tehdy kriminalizovala dle §104 o hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele. Současně ovšem provést udání takovéhoto hanobení jen tak za denního světla by ale znamenalo pro udávajícího značné stigma do budoucna. Příšeří až tma nakonec zajišťovaly pro básníka stejně devastující dopady a skutečný původce třeba ani nemusel být vidět. V první fázi se Pau rozhodl zajišťovat publicitu pro protistátní korespondenci Papa jen popularizací na ústavě i mimo něj, neb se dalo čekat, že dříve či později se o ní příslušná místa přes svá tykadla doví. Např. dopis předvedl skupině svých spolupracovníků, mezi kterými byl jak Pag, tak i jeden z netalentovanějších lidí v tom oboru tehdy v Praze, pozdější doc. Jiří Pancíř. Osudy té korespondence byly pak dál ještě pestré, vzniklo dokonce několik pokusů dodat ji příslušným místům, leč věc vždy nějak zahybernovala - příslušní činovníci nejspíš asi nebyli ochotni tomuto nevybíravému usilování o post vůbec nějak asistovat. Podíleli se na tom příležitostně vedle Paua i další lidé, ale u něj šlo o skutečnou obsesi - moc či touha po ní byla jeho motivaci vždy. Pau sám ve svém oboru nevytvořil sice nikdy nic hodnotnějšího, neb neovládal jeho řemeslo, ale z titulu svého postavení snadno dostával své jméno na dobré práce vytvořené řádově talentovanějšími, např. doc. Pancířem. Jakmile nějaká práce vyjde tiskem, jsou si všichni spoluautoři rovni, neb žádná scientometrická metoda nemůže rozhodnout, jaký byl jejich skutečný tvůrčí podíl na jejím vzniku. Pravidla vědecké etiky řeší tyto aspekty takto: ‘… An author must have made “substantive intellectual contributions” to the manuscript. Creative input is thus more eligible for authorship than purely mechanical work. A technician merely acquiring data, a senior researcher only obtaining funding or providing supervision, a collaborator solely providing a new reagent or samples, and other research-related but non-creative tasks do not merit authorship on their own …’

Po řadě dějiství byl Papův dopis podstrčen i agentu s krycím jménem Mácha (stylově zase básník), a věc se konečně roztočila do likvidačních otáček. V nich byla dlouhou řadu měsíců, až zasáhl Deus ex machina - v podobě sovětského akademika a laureáta Nobelovy ceny za spoluobjevitelství laseru. Ti laureáti byli tři, dva Rusové a jeden Američan - existují dvě verze, který z obou Rusů v kritickém momentu podpořil udělení Společně ceny AVSSSR a ČSAV Papovi a spolupracovníkům z obou Akademií za práce s přesahem do laserových aplikací. Pokud tehdy něco podpořil sovětský akademik-Nobelista, nejel přes to vlak jak se říká dnes. Pap, očekávající stále ještě kdykoliv zatčení, byl náhle z nejhoršího celkem dost venku. Tajné služby tehdy věc (realisticky) zhodnotily jako součást boje o místoředitelství na jednom akademickém ústavu, a protože to takříkajíc bylo v nomenklatuře Kremlu, pro tu chvíli se nad ní zavřela voda.

Tedy - zavřela se až do sametu. S příchodem sametu v Akademii vypukla euforie připomínající Postřižiny, následovaná chaosem. Kdo toužil po nějakém postu, tak ho povětšinou i dostal, zájemců totiž nebylo příliš mnoho. O nějaké zajišťování budoucnosti Akademie se nestaral nikdo, ale její odpůrci nelenili. První propad přišel záhy - česká část ČSAV se rozhodla, že bude figurovat jako česká instituce, ale amatérsky si zapomněla zajistit u tehdejší české vlády rozpočet. Takže ji vyškrtli z federálního rozpočtu, ale nezařadili do republikového. Rozpočty uzavřeny, Akademie nikde. Nakonec se to vyřešilo, ovšem pochopitelně za cenu první z rozpočtových redukcí. Nikoliv překvapivě, i Pau začal stoupat po spirále moci. Nikdo si ovšem nebyl vědom lépe jeho dřívějších pochybení, než on sám. A jako adikt moci zvolil taktiku vyvolávání strachu. K tomu stačilo pod různými umělými záminkami vyházet pár produktivních lidí. Ta volba produktivních badatelů nebyla náhodná - pokud se vyhazují tito, je každému hned jasné, že je vyhoditelný kdokoliv. Rok se s rokem sešel, a na ústavě nebyl nikdo, kdo by se odvážil kritizovat. Jak pravil jeden člen ústavního vedení, když už se sám rozhodl přejít do soukromé sféry: ‘Nikdy se lidé na ústavě nebáli tolik jako nyní’.
Doc. Pancíř se zdánlivě neměl obávat čeho, měl výsledky, pracoval na originálním projektu. Nakonec, když si Pau připravoval svou DrSc disertaci, dodal mu do ní její fakticky nejvíce inovativní část. Leč doc. Pancíř se dopustil několika hříchů, které Pau neodpouštěl. Jednak přestal Paua připisovat na své publikace. Pau sám, protože neznal to potřebné řemeslo, nemohl hodnotnější publikaci sám stvořit. Tedy, třikrát se o něco pokusil, a vždycky to jen vedlo k obohacení poznání o triviální učebnicové chyby. Doc. Pancíř nadto též oprávněně kritizoval úplnou změnu v pořizování většího hardwaru pro ústav. Pau, který věci nerozuměl, původní promyšlenou koncepci po příchodu sametu považoval za nutné zrušit, a dal přednost jiné firmě. Jenže v té firmě byly hlavy otevřené, které se rozhodly ve Východní Evropě uplatnit výběhový, fakticky morálně zastaralý model, který tak jak tak ústavním potřebám nekorespondoval. Skutečně se nakonec ukázalo, že ta akvizice byly dost zbytečně vyhozené peníze. Jenže kritizovat a dokonce nepřipisovat na publikace - to už bylo příliš. Doc. Pancíř byl pod umělou záminkou vyhozen, následně i jeho nejbližší spolupracovnice dr. Ivana Haslingerova, a celá jejich skupina byla rozmetána. Letěl i designér původní koncepce pro to pořízení hardwaru, který si taky dovolil oponovat. Doc. Pancíř přešel přednášet na VŠ, leč i to Pau považoval za pro sebe neúnosně rizikové či nedostatečně exemplární - rok se s rokem sešel a doc. Pancíř už nebyl ani na VŠ.

Ty podivné praktiky, čiré plýtvání talenty, se ale staly předmětem mediálního zájmu. Došlo ku zveřejnění i té ponuré historie s manipulováním Papova dopisu. V té chvíli ale vstoupil do hry muž známý jako šedá eminence akademického presidia. Celoživotní aparátčík, co začínal jako ved. odd. studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, odkud byl pak převeden jako kádrová posíla na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. Zjistil totiž, že v Akademii lze věci manipulovat velmi jednoduše požitím magické floskule: ‘Soudruh předseda (popř. soudruh čestný předseda) by Vám byl velmi zavázán, kdybyste laskavě ...’. Za tím laskavě mohlo následovat cokoliv - těžko by někdo odmítl. No, a s příchodem sametu stačilo pouze nahradit slovo soudruh označením pan. Pro toho aparátčíka byla medializace kauzy Papova dopisu přímo darem bohů olympských. Mohl asistencí při jejím zametání napomoci vytrhnout nepříjemný trn z paty, zachránit Pauovi kariéru, a stát se tak zcela nepostradatelným odborníkem. Jako akademická šedá eminence fungoval pak až do své osmdesátky. Měl hojnost zkušeností a koneksí, a tak věděl, že taková věc se dá elegantně zamést občanskou žalobou, pokud výběr a přípravu svědků vezmou do ruk správní režiséři - na merit věci totiž vůbec nemusí ani dojít. Současně bylo ovšem třeba vyšachovat potenciální svědky, co by jinak vypověděli podstatně pravdy, v tom počtu doc. Pancíře. K tomu se zvolil ten postup, že i když autorem v mediích nebyl, figuroval jako žalovaný, takže už nemohl být svědkem. Média ho totiž zmiňovala jako jednoho se svědků přítomných, když Pau distribuoval informace o tom Papově dopisu. Jiným zmiňovaným svědkem byl též ale Pag. Pagovi bylo jasné, že když nepravdivě dosvědčí, že nikdy neviděl u Paua ten dopis, může počítat s tučným výpalným za pomoc při záchraně kariéry Paua. Věc ovšem měla schönheitsfehler - ekonomickou likvidaci doc. Pancíře, neb na vrcholu kauzy mělo jít až o miliónovou platbu. Přitom doc. Pancíř Pagovi odborně mnohokrát pomohl, neb Pag pokud se tvořivosti a rozhledu týče rozhodně nepatřil do stejně váhové kategorie - byl o jednu až dvě příčky níže. Leč Pag opravdu neměl problém přistoupit na ten kšeft s lidskými osudy. Jak totiž věděli již staří Římané: Pecunia non olet. No, a grantové peníze, ty nepáchnou dvojnásob. Pagovi se ten podraz opravdu vyplatil - do klína mu pršely multi-miliónové granty stejně jako třeba Bezouškovi. Pokud vědeckému pracovníkovi, který není zrovna lempl, najednou dáte desetkrát, dvacetkrát, či kolikrát větší prostředky, tak i jeho produkce a různé scientometrické pseudo-míry příslušně stoupnou. Jak jsem slyšel ironicky říkat v japonském výzkumu - dělat úspěšnou vědu je jen otázka peněz. Úspěšná věda se samozřejmě automaticky nerovná dobrá, objevná, opravdu originální věda. Dneska dokonce už docela dost často.

Zdálo se, že lež a prospěchářství opět zvítězily. Ale soud nemohl přehlédnout tu okolnost, že doc. Pancíř se na té medializaci podílet nemoh, neb tehdy pobýval v nemocnici a měl dost jiné starosti. Věc se vyřešila tím veletočem, že rozsudek a platba směřovala proti dr. Haslingerové, která vůbec nebyla původně v žalobě uvedena. Byla to školacká chyba soudu - v občanském řízení soud nesmí jít nad rámec požadavků žaloby. Tuto právní tvořivost první instance pak odvolací soud skutečně neakceptoval, a rozsudek prostě zrušil takříkajíc bez náhrady. Byl to konečně první světlý moment kauzy, ale odvolací soud také mohl navíc nařídit nové projednání kauzy s vyslechnutím skutečně podstatných svědků. Odvolací soud se k této možnosti však nepřiklonil. Výsledkem celého soudního martyria tak bylo, že se nevyjasnilo vůbec nic – akorát, že Pauovi se nemuselo za řečení pravdy o jeho praktikách nic platit. Šedá eminence se už postarala, aby prvoinstanční rozsudek měl širokou publicitu, a naopak, aby o jeho zrušení do médií neproniklo nic. Pauova kariéra byla definitivně zachráněna, a ten aparátčík co začínal na ÚV ČSM se plně etabloval jako zcela nepostradatelný odborník na zametání nepěkných akademických afér.

Svědků, co by mohli tu kauzu postavit z hlavy zpátky na nohy, bylo víc. Jistě by jím byl třeba dr. Stanislav Beran, který v osmdesátých letech tak jako doc. Pancíř patřil v tom oboru k tomu nejlepšímu u nás. Také dr. Beran si v jistém momentu řekl ‘enough is enough’ a přestal Paua připisovat na své publikace. Co už nemohl déle snášet bylo, že vždycky když Pau jel někam do ciziny, tak pro něj musel připravit prezentaci svých výsledků, a pak mu musel vysvětlovat, o co vlastně šlo. Jenže to byla sysifovská práce, neb Pau neznal dost základní věci, a tak to vždycky do příště dílem poplet, dílem zapomněl, a výklad musel začít od počátku znovu. Jenže Pau pochopitelně takovou ‘nepřístojnost’ tolerovat nemohl, už proto, že byla nakažlivá, a Pau by taky mohl skončit jako ten kůl v plotě.

Ježto ale Pau zrovna neměl ve svém šanonu s komprem žádný dopis dr. Berana emigrantovi, tak prostě na něj šel jen žalovat na ředitelství, a pomluvil ho, že dělá špatnou vědu, plýtvá prostředky, snižuje ústavní renomé. Všechno lži od A až do Z. Jenže vedení ústavu rádo třenice mezi štafem citlivě podporovalo. A tak tomu bylo i v tomto případě - dr. Beran musel furt dokola vysvětlovat, jak je to s tou špatnou vědou, plýtváním, renomé. Toto by byl otravný dlouhodobý stres pro kohokoliv. Jenže dr. Beran byl chronicky nemocen, a základní podmínkou pro udržování toho onemocnění pod kontrolou bylo naopak stresu se cíleně vyhýbat. Od toho ataku ješitného Paua se jeho zdravotní stav destabilizoval a zhoršoval, takže nakonec předčasně zemřel před létem 1989 ve věku 42 let.

Jako svědek jsem nakonec nemohl být použit ani já, ač jsem také dobře znal Pauovi udavačské manýry. Z kraje devadesátých let ještě nebylo www, i email byl v Čechách dost rarita, takže zatímco jsem se vesele věnoval vědě na Pacifických universitách, neměl jsem dlouho tušení, co se v Praze mele. Jakmile ale svědek u takovéto pře není navržen nejpozději na prvním jednání, obecně se už nedá použít. Navržení svědka ovšem předpokládá znát taky jeho adresu, navíc z adresy v Pacifiku by mne soud stejně nejspíš nezval, neb režiséři toho pečlivě secvičeného spektáklu dobře věděli, že by se jim celé představení v důsledku mého svědectví nejspíš rozsypalo pod rukama. Paradoxně, že se něco v Praze vaří, jsem se nepřímo dozvěděl, když si mne akademičtí manipulátoři v Pacifiku dohledali a počastovali výhrůžkami stran znemožnění profesního uplatnění ženy a dokonce i vystudování syna, pokud bych se snad odvážil někdy říct o Pauovi pravdu. Teprve později jsem se dozvěděl, o co jim vlastně konkrétně šlo, ale tehdy už jsem nebyl z formálních důvodů jako svědek použitelný. Přesto jsem si to jejich důrazné varování k srdci nevzal - třeba v r. 1995 jsem se obrátil na Akademický sněm AVČR s otevřeným dopisem, na který mi ovšem nedokázali solidně odpovědět dodnes.

Jak už řečeno, pánové Pau a Pag si za zásluhy v jiných kauzách vysloužili zlatou a stříbrnou medaili za českou vědeckou ne-etiku, to ovšem bylo v kategorii jednotlivců. Za ten zde popsaný spektakulární podraz co předvedli, ocenění v kategorii kolektivů si jistě také parádně zaslouží - jmenovitě: Démantovým přívěskem za českou vědeckou ne-etiku v teamu.

A Akademie by si už konečně měla vyjasnit, co je třeba změnit, aby k takovým absurdním kauzám, spojeným s perzekucí produktivních badatelů, už nemohlo v budoucnu docházet. Dokonce by měla začít budovat systém ochrany whistleblowerů. A dokonce by se taky měla omluvit desítkám lidí, co byli poškození jenom proto, že řekli pravdu, resp. jenom proto, že upadli v podezření, že by ji jednou říci třeba mohli, či dokonce jenom proto, že bylo třeba udržovat strach, aby každému chuť na říkání nehodící se pravdy zavčas zašla.

Anebo může nechat dál svou důvěryhodnost upadat - až bude úplně ve psí.

Zdeněk Slanina

Autor strávil přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří. Je též prvním známým Caucasianem (jak Japonci říkají Evropanům, apod.), který se stal řádným univerzitním profesorem v obou nejvyspělejších zemích Dálného východu. Jeho hlavním oborem je fullerenova věda a nanotechnologie, ale v seznamu jeho kurzů na graduační škole figuruje i vědecká etika.