Červen 1988 byl nadprůměrně horký, mohly za to sluneční erupce vymršťující do prostoru jazyky vysoce energetických partikulí a radiace. Ústav se v té době sestěhovával do jedné nové budovy, kolem čehož bylo dost chaosu jako kolem každého stěhování. To vše mohlo i ovlivňovat psyché a jednání některých jedinců. Leč na ramena tehdejšího Doc. R. Zahradníka dolehly i jiné nepříjemnosti. Dozvědel se, že Zahraniční odbor Presidia akademie mu nebude moci sám schválit cestu přes Atlantik. Šlo totiž o druh stipendia, pro které Ministerstvo školství a Presidium akademie uzavřely koaliční smlouvu, že jej budou nadále využívat jen kmenoví zaměstnanci vysokých škol (zatímco akademicky staff bude využívat jiné kanály včetně vlastní čistě akademické výměnné dohody). Věc nebyla na úrovni Presida akademie řešitelná (byla ale zprůchodnitelná - jako nakonec vždycky každá výjimka - protekcí z nejvyšších míst, a o její získání tak začalo jít).

Kombinace těchto a ještě dalších okolností způsobila, že jsem tak nechtěně získal svého Osobního UDavače neboli OUDa (pro zajímavost poznamenávám, že ten můj OUD měl v různých obdobích přezdívky různé, třeba Agent s teplou vodou, Mičurin, Muž s dopisy pro každou příležítost). Pokud se na vás takový OUD zaměřil, byl to malér, zvlášť když OUD byl osobně motivovaný. Ten můj byl, a hned dvakrát. Jednak mu šlo o tu už zmíněnou cestu přes Atlantik, ale taky o to, aby rázně zamet s kritikou své jedné zcela chybné vědecké koncepce (tedy, on sám nikdy nestih vytvořit nechybnou hodnotnou věc, ale to je jen odbočka pro specialisty). Tato druhá linie příběhu začíná v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil a opublikoval v cizině. Pro zajímavost cituji názory recenzentů těch mých opravných prací, ale na adresu autorů té mnou opravované pavědy: "The authors show a lack of fundamental understanding necessary for an adequate response. The Journal should be particularly cautious about manuscripts from the authors. The under discussion is crude and simplistic".

Nakonec jsem chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. V červnu 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, tedy můj OUD, psychicky neunesla jak tu opovážlivost, že si někdo dovoluje opravovat jeho chybnou koncepci, tak to (zatím) neschválení své cesty přes Atlantik, a rozhodl se konat ve prospěch mého vypuzení z ústavu a současně i řečené potřebné protekce. Zahájil to udáním mé protistátní (v dobových termínech, samozřejmě) osobní korespondence s emigrantem. Zabil tak jednou ranou hned dvě mouchy.

Tím mne vkopl do dobově obludného vyšetřování té mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech (více ZDE). Holt byla taková doba - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, apod. A dokonce z ohrožení obranyschopnosti - za to tehdy mohl být i provaz. Holt byla taková doba - kdo nevěří, tak nechť se seznámí se smutným osudem Jiřího Ganse (ZDE).

To byla malá násobilka té doby, a samozřejmě OUD perfektně věděl, do čeho mne vkopává - a právě proto to i dělal. Takových lidí moc nebylo - možná na hladině jednoho procenta. Ten ústav měl cca 250 tabulkových míst, a krom OUDa tam byli už jen dva další, co měli na svědomí něco podobného. Jak se později ukázalo, hrou náhody oba měli krycí jméno začínající na M (Mac* & Mik*). Oba se v té štvanici vyvolané OUDovou denunciací samozřejmě angažovali ve prospěch i mého - pokud možno - nejtvrdšího postihu. A nikoliv překvapivě, po sametu jim nikdo nic nepřipomínal. Nešlo to, jistě by totiž opáčili - a co třeba takový OUD?