Právě v takovýchto šťastných pádech vlády s jejich okamžitým vzkříšením má francouzská politika velkou praxi. Prezidenty, to jest skutečné šéfy vlád, výměna portefejí mezi ministry a odchod dvou, tří z jejich řad nezasáhne.

Nicméně prezidentova reakce na politické neúspěchy vlády je tu nepřehlédnutelná. Prezident udělal, co mohl. Tak by se to dalo hodnotit i tentokrát. Ale jsou tu okolnosti, které z tohoto stereotypu, z této vaudevillové a tradiční epizody, mohou tentokrát udělat jen otvírací tah šachové partie, nad kterou se může i Evropské unii v příštích týdnech tajit dech.

Ve vzduchu visí hrozba rozpuštění parlamentu, tedy hrozba pádu francouzské vlády. Hollandovi socialisté mají v této chvíli v poslanecké sněmovně pouze o jeden hlas víc než potřebují k dosažení ústavní většiny. A mezi poslanci vlastní strany má socialistický prezident v této chvíli čtyři desítky odpůrců .

Mají jeho politiku za příliš sociálně demokratickou, což je pro skalní fracouzskou levici a v jejím rámci i pro mnohé socialisty něco pohoršlivého. Když prezident minulý týden oznámil že svou politiku zaměří na vytváření příznivějších podmínek pro podnikatelskou sféru, vzbouřil se už i jeho vlastní ministr hospodářství, Arnaud Montebourg, a s ním další dva členové vlády.