Jsem ráda, že jsem mohla svým podpisem podpořit senátní návrh zákona na zrušení tak zvané karty sociálních systémů. Dovolím si jen stručně zdůvodnit, proč jsem tak učinila.

Tedy především, v souladu s opakovaně prezentovaným stanoviskem KSČM, nesouhlasím se samotnou koncepcí tzv. sociální reformy z dílny vládní koalice. Považuji ji za asociální, nevyváženou a hlavně nebezpečnou. Vytváří totiž zdání, že jsou to ti nejchudší, kteří mohou za stávající mizérii v naší zemi. Že jsou to oni, na koho je třeba napřít pozornost. Koho je třeba omezovat, hlídat a sankcionovat, aby náhodou, jak zaznívá od řady představitelů pravice, „neoprávněně nezneužíval“ sociální dávky. Tak to ale není. Ti, kteří ohrožují sociální smír v naší zemi, mezi nejchudší nepatří. A rozhodně většina z nich sociální systém nezneužívá. Lidé, kteří léta poctivě pracovali a odváděli peníze na sociální pojištění, mají přece právo za to žádat od státu adekvátní protihodnotu v případě, že o práci přijdou. Není to žádná charita, ale povinnost státu, kterou si lidé de facto předplatili pro případ, že se dostanou do sociální nouze. A už vůbec to nejsou oni, kdo způsobil tak velký pokles kupní síly občanů ČR, že se to už promítá do ekonomického vývoje v zemi. 

Právě u tak zvaných veřejných prací a u karty sociálních systémů se zvrhlost sociální reformy vyjevila nejvýrazněji. Zrušit bezplatné veřejné práce, povinné pro nezaměstnané, kteří nechtějí přijít o podporu, nám pomohl Ústavní soud. V podstatě s argumentací, kterou jsme marně mnozí z nás používali i v Senátu, když jsme příslušný zákon projednávali.