Vážený pane místopředsedo, vážený pane předsedo vlády, vážené dámy, vážení pánové, já se určitě nebráním debatě o limitech volebních kampaní. Jenom bych velmi prosil, abychom ji nepřeceňovali a abychom nežili v představě, že teď když stanovíme nějaký limit kampaně na volební kampaně, ať už jsou to prezidentští kandidáti nebo jakýkoliv jiní kandidáti, že zachráníme svět a zabráníme tomu, aby se dělaly kampaně jiným způsobem. Kdo zná a sleduje americké primárky, tak dobře ví, že tam mají velmi limitované výdaje na kampaň. Vede to k tomu, že jsou antikampaně, že jsou nejrůznější občanská a jiná sdružení, která pak vedou antikampaně. Jedno z posledních rozhodnutí nejvyššího soudu Spojených států, a můžeme říkat ano, je to daleko, je to za mořem, ale přesto je to země, která má s přímou volbou prezidenta a i řady dalších předních činitelů státu i Spojených států velké zkušenosti, tak poslední rozhodnutí nejvyššího soudu je tam, že dokonce řekl, že nesmí být omezovány a limitovány podpůrné fondy, nikoliv ten hlavní fond.

Takže jenom si nenamlouvejme, že zachráníme svět tím, že řekneme limit na kampaň. Já jsem připraven se o tom bavit. Je jasné, že se musí říct, kdo je prezident, jaké on má limity, kdo je případně strana nebo strany, které ho podporují a kolik takové strany smějí vydat ze svých peněz. Ale nedělejme si iluze o tom, že to bude vést k tomu, že kampaně budou zcela čisté, zcela korektní, zcela levné. Když bude zájem a chuť v té kampani udělat řekněme zmatek a chaos, ovlivnit ji penězi, tak nakonec nejjednodušší ovlivnění je v mediálním světě, na který nedosáhne nikdo z kampaňujících.

Takže se bavme, ale není to jednoznačné řešení a není to nic, co by zachraňovalo svět.