Když se každý rok, nebo i v kratších obdobích, „vymýšlí nový systém“, nemají pedagogové, žáci a studenti nejmenší šanci na změny rozumně reagovat. Odkud mají tušit, co se s nimi v onom novém systému bude hrát? Stávají se obětí vlády, která od samého začátku nemá žádnou koncepci a devastuje nejen školství, ale i sám pojem „reformy“. Reformami se ministři dušují a poukazují na jejich nutnost. Neříkají však, k čemu takové reformy jsou, zda to jsou vůbec reformy, nebo jen nekoncepční aktivistické změny a prostná cvičení jejich politické slibotechny.

Jak to, že vláda nepracuje soustředěně na něčem, co by vycházelo z volebních programů koaličních stran, či z programu vlády samotné? Jak to, že nás ony „reformy“ vždy znovu překvapí, protože jsme si to na základě dosavadních materiálů neuměli představit? Je tohle překvapování politickým programem?

Chceme-li dosáhnout srovnatelné kvality vzdělávání měli bychom v ČR už konečně pochopit, že školní docházka je delší než funkční období jedné vlády i legislativní perioda. Škola přece nemůže sloužit jako zvěřinec pokusných králíků v ideologických experimentech. Má vzdělávat a vychovávat kompetentní občany, kteří budou nejen umět být kritičtí vůči jakékoliv vládě, ale hlavně díky dosaženému vzdělání budou posilovat konkurenceschopnost Česka tedy přispívat k vyšší kvalitě života u nás. Povinností vlády je vytvořit k tomu co nejlepší podmínky. K těm základním patří nejen podpora vzdělávání a tomu odpovídající finance, ale také zřetelná strategie a jasná pravidla pro všechny aktéry. To se ovšem zřetelně neslučuje s neoliberálními principy jak hovoří nejen teorie neoliberalismu, ale i současná česká praxe. Už teď se bojím jejich dalších „nových systémů“.