Dostávám otázky, proč jsem byl jedním ze dvou poslanců KSČM, kteří hlasovali proti návrhu zákona o zvýšení platů ústavních činitelů, a co mě k tomuto postoji vedlo. Odpověď je jednoduchá: Nebylo to nic jiného než poctivé úmysly.

Pro mnohé poslance byla ovšem daná problematika obtížně uchopitelná.
 
Já osobně při vědomí toho, jakým způsobem vláda škrtí platy veřejných zaměstnanců a šetří na sociálně slabých, jsem svým hlasem podpořil jen návrh na zvýšení platů soudců. K tomu totiž sněmovnu zavázal svým rozhodnutím Ústavní soud. Do finálního hlasování ale někteří poslanci vládní koalice prosazovali své vlastní zájmy. V konečném důsledku dosáhli toho, že po nejrůznějších manévrech a zákulisních jednáních měl výsledný návrh fakticky navýšit reálné příjmy i dalším ústavním činitelům, včetně členů vlády, poslanců a senátorů. Nést odpovědnost za takový trik se ale zřejmě zalekli i někteří z »potřebných« a návrh neprošel.
 
Můj postoj k věci byl od počátku čitelný a ukázal se jako racionální. Vláda dostala určité varování. Podle mého přesvědčení totiž měla a mohla udělat hned to, k čemu se odhodlala až nyní, po zamítnutí svého mizerně připraveného návrhu. To znamená přijít čistě s návrhem zákonné úpravy k naplnění požadavku Ústavního soudu ohledně zvýšení platů soudců.