Něco na způsob mistra ve fabrice: člověk znalý výroby, jehož funkcí je, aby dílna (ministerstvo) šlapala a plnila úkoly a nerozptylovala se vedlejšími (politickými) skutečnostmi. Zpochybňovaní odbornosti politiků vůbec, se v poslední době stala mantrou, kterou se zachmuřenou tváří opakují všichni, kteří se zamýšlejí nad stavem věcí veřejných.

Odhlédneme-li od skutečnosti, že prostě dnes již patrně není k dispozici žádný „odborník“, který by obsáhl celou problematiku ministerstva, je představa o tom, že ministr musí být odborník v problematice resortu, který řídí, zcela mylná. Nemám bůhví jaké zkušenosti, ale podle těch mých je obecně rozšířená představa o tom, že ministrem dopravy musí být nejlepší „dopravák“, ministrem kultury největší umělec a ministrem zemědělství úspěšný sedlák, českou národní specifikou. Vtipná povídání o tom, že vláda je řízena chemikem, armáda geodetem, čas od času pobaví veřejnost. Úkolem ministra ale není, na rozdíl od obecně rozšířené představy, řídit resort a na vládu chodit referovat o tom, co k tomu potřebuje. Je tomu totiž – hodláme- li zůstat na půdě parlamentní demokracie – právě naopak: povinností ministra je realizovat v jemu svěřeném resortu záměry vlády, tedy záměry politického uskupení vzešlého z voleb. V tom, v této schopnosti spočívá jeho odbornost, jeho kvalifikace politika. A je zcela lhostejné, pokud tak činí - je-li toho schopen - jednou na ministerstvu dopravy, jindy na ministerstvu vnitra. Jeho „civilní“ profese a kvalifikace s tím nikterak nesouvisí. Za chod ministerstva nenese ministr odbornou, ale ústavní odpovědnost. Pokud řádně realizuje záměry vlády, je úspěšným ministrem, i kdyby si veřejnost myslel opak…