Samozřejmě na začátku jich bylo hodně. Pravidelně jsme se scházeli. S přibývajícími lety se i naše školní parta diferencovala, zájmy, povolání nebo změna bydliště snížila pravidelnost setkání. Z některých kamarádů se ale stali přátelé, se kterými se vídáme nebo vyhledáváme celý život.
Když se po letech kdekoli setkáme se spolužákem, i kdybychom se tenkrát neměli příliš rádi, léta spolu nemluvili, přece budeme mít pocit soudržnosti.
Budeme se k sobě chovat poctivě, s důvěrou. Určitě se pokusíme si vzájemně pomoci.
V každém městě je to stejné, Prahu nevyjímaje. Není zdaleka tak velká, abychom se nepotkávali. Při pracovních kontaktech, u lékaře, prostě ve společnosti.
Žít v Praze bez přátel z dětství, bez spolužáků je vždycky o něco složitější než opačně.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Lachnit