Text je redakčně upravenou úvodní řečí Petra Pitharta na veřejné diskusi Spravedlnost v právním státě, již pořádal Senát a zástupci justice. Mluví zde i o pravidlech parlamentu, „dílny práva, dnes spíše montovny práva".

 V posledních dnech má pozorovatel naší politiky pocit, že se brodí nejspíše bahnem. Bohužel až příliš to souvisí s ignorováním pravidel, ba dokonce pohrdáním pravidly a těmi, kdo se jimi řídí.

Účelová lež byla dvakrát po sobě drze přejmenována na mystifikaci, a to se pak přešlo jakoby nic. Jazyk praktické politiky mimo oficiální mikrofony, zato v dosahu mikrofonů tajných, je - obávám se - stejně vulgární jako její obsah.
 Jenže tlachavé sdělení jedné z rychlokvašených obyvatelek nejvyššího politického patra, že „je jí jedno, kdo drží policii", když ona - její klika, zájmová skupina, politická strana - „drží celou justici", nelze přehlížet jen jako zvuky z bahna. Musí nás naopak vést k tomu, abychom nezůstávali v klidu a neskončili jen s tím, že se od čehokoli podobného distancujeme jako občané, jako právníci, jako akademici, jako politici. Pokud se s tím spokojíme, budou jak spravedlnost, tak právní stát toliko prázdnými, možná historickými pojmy.

Dobro nelze mít, jen hledat
Chci mluvit o férových procedurách jako „dobírání se dobra" (smysl těchto uvozovek posléze objasním). Moje otázka zní: Lze dobro - spravedlnost, přirozené právo, legitimitu - nahlédnout, nalézt, poznat, objevit a pak už jen prostě držet? Anebo je možné se toho všeho toliko znovu a znovu dobírat?