Podrobněji a takřka vzápětí reagoval minulý týden student Jakub Bachtík jako host na blogu Kateřiny Bečkové na Aktuálně.cz. Protože se hodlám problematikou rozvoje města opravdu zabývat, považuji za potřebné odpovědět i na delší kritický text studenta, který nemluví jistě jen za sebe.

Tím textem se vine jako leitmotiv, že primátor je pan profesor, který architektuře, památkám a rozvoji města nerozumí a podléhá magistrátním mýtům o dobrých architektech a zlých konzervativních památkářích. Že ty skutečné problémy jsou mnohem složitější, než mohu dohlédnout. Nepodléhám takovým mýtům. Jsem první primátor, který přímo a zřetelně vyjádřil, že si památkářů váží a oceňuje jejich úlohu i výsledky jejich práce. Který upozornil na rozsah a závažnost památkové ochrany a na různé reálné důsledky, které z ní vyplývají pro rozvoj města. Uváděl jsem i některá důležitá čísla. Když se podívám zpětně, vidím dokonce, že jsem architekty jako profesi jmenovitě neuváděl. Přitom oni jsou zodpovědní za konkrétní podobu nových staveb a žádný úředník, ani mediálně agilní občan je nemůže nahradit. Možná jsem neřekl pro znalce nic nového. Mnozí čtenáři mého blogu však nemuseli takové údaje znát a znát by je měli. Nenavrhoval jsem ucelenou koncepci rozvoje Prahy, kde by bylo všechno. Vyjádřil jsem jen srozumitelnou formou, že bych si přál, aby Praha získala také pověst města, kde vzniká dobrá soudobá architektura, kde kvalita neskončila v minulosti, z níž jen tyjeme. A že je to obtížné také vzhledem ke zbytkovému prostoru, který v důsledku památkové ochrany pro nové stavby v centrální části města a čtvrtích okolo zůstává. Hovořil jsem o zbytnělém konzervatismu, o pokleslém stylu mediálních kampaní a vyjádřil názor na dva aktuální případy demolic. Řekl jsem, že slovo demolice v celkovém pohledu na zachování a rozvoj města není pro mě tabu. To uznává i můj oponent, když konstatuje, že pár demolic a novostaveb město asi ani na jednu stranu nepřeváží. Blog otevřeně pojmenoval některé existující věcné problémy. Nejsou mýtem ani pseudoproblémem. Reakce pana Bachtíka věcná není. Nereagoval na žádný můj výrok, problémy personalizuje a říká, že je vše „jinak“. Myslím, že mýtům podléhá spíš jeho uvažování. Vezmu to popořadě.

Po úvodní části věnované oněm „falešným mýtům“ se dostává můj oponent k tomu, jak se podle něj věci mají, a říká, že o nějaký koncepční spor mezi starým a novým nikdy nešlo.Opravdu tomu tak je? Je konflikt mezi starým a novým jen iluzí lékaře, který se stal primátorem. Opravdu „nikdy nešlo o koncepční spor“? Opravdu se všichni Ti, kteří o starém a novém mnoho let diskutují jako o starém a novém, jen plácají s nevhodnými slovy, protože neznají skutečnou pravdu? To, že se na stranu památek staví současní architekti a památkáři hájí kvalitní architekturu, není pravidlem ani důkazem. Pan Bachtík nám předestírá bezrozporný kulturní ideál, v jehož harmonickém rámci mají všichni společný cíl. Zní pěkně, komu by se to nelíbilo...

Ale když ideál v praxi příliš nefunguje, tedy například když se Klubu Za starou Prahu nějaká stavba nelíbí, tak se hledá viník, který narušuje ideální představu světa. Magistrát, experti, developeři, špatný architekt (pokud není dost známý)... Pak se najednou mluví ne odborným a koncepčním, ale jazykem agresivních staromilců v mantinelech sporu, o který prý nikdy nešlo. Nabízím realističtější pohled. Mezi starým a novým existuje přirozené napětí, bylo tomu tak vždy. Architekt a památkář jsou odlišné profese a nemají proto vždy totožnou optiku pohledu. Probíhá mezi nimi neustálá názorová výměna. S různými výsledky. V tom nejlepším případě je to tvůrčí syntéza, stavby pak třeba dostávají ceny. Na straně druhé je ostrý střet a úmorná kampaň plná emocí. Strašení, že Prahu vyškrtnou ze seznamu UNESCO. A úplně na konci může být také špatná stavba. Riziko při vytváření nového vždy existovalo a bude existovat. Je třeba s ním počítat, ale nelze se mu vyhnout. To jsem napsal již minule. Když vyvineme příliš úsilí, abychom veškerá možná rizika odvrátili, velmi pravděpodobně zabráníme tvůrčím činům, které překračují horizont současných představ. To bych opravdu nerad. Neopisuji zde nějakou poučku, jen shrnuji životní zkušenost. Měli bychom přemýšlet o důsledcích toho, co chceme zavádět a měnit. A zde je jistě jádro toho velmi náročného problému, „o který se hraje“, a které vidí i pan Bachtík v koncepci, pravidlech a mantinelech, v nichž se má nová výstavba odehrávat. Neříká jen nikde, jaké koncepce a pravidla má na mysli. Pravidla mohou být v tomto případě minimálně dvojí. Ta úředně stanovená, a pak pravidla komunikace mezi lidmi. První lze, pracně a nákladně, ustavit, druhá nelze v demokratické společnosti nadekretovat.