Pokrytectvím zřejmě míní naše odmítání toho, co nechce skoro nikdo. Postoj veřejnosti k vládnímu pojetí církevních restitucí je vytrvale negativní, pravidelně jej odmítají čtyři z pěti dotázaných. Úplně přesně bychom to zjistili, kdyby bylo k této věci vypsáno referendum.

A proč Marek Benda neví, co ČSSD navrhuje? Není to způsobeno tím, že by návrhy opozice neexistovaly. ČSSD dlouhodobě upřednostňuje takové řešení, kdy prokazatelně církevní majetek by byl soustředěn do speciálního veřejnoprávního fondu pod většinovou správou církví a církve by byly financovány z výnosů tohoto fondu. Navázali bychom tak na model, který tu funguje už od josefínských reforem. Nelze však přehlížet ani evropskou praxi daňových asignací.

Bendův problém může spočívat v tom, že vládní strany se s opozicí nebaví. Spoléhají na početní převahu ve Sněmovně a bohorovně opovrhují principy zákonodárného procesu. Zkracují lhůty, prosazují jednací dobu po půlnoci, předkládají předlohy, s jejichž věcným obsahem se veřejnost nemůže seznámit (dosud chybí třeba seznam nabízeného majetku) a od zvláště podezřelých předloh se snaží odříznout i příslušné sněmovní výbory.

Vládní návrh zákona o vyrovnání s církvemi, který má rozsáhlé souvislosti ústavně-právní (prolomení Benešových dekretů, vztah majetku k Vatikánu), rozpočtové (největší pohyb státního majetku za desetiletí, příspěvek finančního vyrovnání k rekordnímu zadlužování státu), zemědělské (umělý vznik největšího vlastníka půdy, návrat před pozemkovou reformu první republiky), byl projednáván jen v kulturním výboru. A způsob, jakým pak ministryně kultury návrh zdůvodňovala ve Sněmovně, připomínal spíš smutnou kulturní vložku.