Analytička: Sobotko, chlapi nefňukají. Nechci premiéra, který se bojí. Zeman by dnes vyhrál volby v prvním kole

Reakce pana prezidenta na dotaz studentky o možnosti odvolání premiéra Sobotky v Tišnově vyvolala obrovský rozruch. Prezident Miloš Zeman totiž uvedl: „Chcete-li se zbavit jakéhokoli politika, prezidenta nevyjímaje, je k tomu jediná demokratická cesta – a to jsou svobodné volby, které v daném případě budou za rok. Vypadáte mladě, takže roku 2017 se zcela určitě dožijete. A pak existuje nedemokratická cesta – a ta se jmenuje kalašnikov.“ Poslankyně ODS Miroslava Němcová podala ve středu návrh, aby se výrokem zabývala Poslanecká sněmovna, protože je podle ní „ohrožen samotný princip parlamentní republiky“. Nakonec se většina nenašla, ale pro hlasovalo 75 poslanců. O čem tohle svědčí? Měla by se bonmoty zabývat Poslanecká sněmovna? A ohrozil prezident princip parlamentní republiky?

Naprosto nevidím na výroku prezidenta nic, co by ohrožovalo parlamentní systém. Miloš Zeman v Tišnově prohlásil, že způsob, jakým lze vyměnit kteréhokoliv politika, včetně prezidenta, je dvojí. Demokratický, tedy prostřednictvím voleb. A nedemokratický – tedy prostřednictvím onoho kalašnikova. Čili pomocí revoluce, chcete-li. Přesto platí, že zdrojem moci je lid. Volby se dějí s pravidelností vycházejícího a zapadajícího slunce. Revoluce taky, francouzskou počínaje. Na tom výroku není nic pozoruhodného. Je to dějinné konstatování. Je možná poněkud ostřejší, možná je pro někoho na hraně jeho představivosti, ale každý zralý chlap (i žena) by jej přešel. Ne tak čeští vrcholní ústavní činitelé. Prvně přispěchal premiér s tím, že mu Miloš Zeman děsí děti. Předpokládám, že premiérovy děti byly ve škole a tak pokud jim nezavolal a nesdělil jim, že „pan prezident vám chce zabít tatínka, děti“, se spokojeně učily trojčlenku. Proč je do toho zatahoval, dost dobře nechápu. Pokud mu to někdo neporadil… Pokud ano, vyhodila bych jej. Je smutné, že premiér země nerozumí významům pojmů v jazyce, který je jazykem státním. O tom, že se bojí dějinných zákonitostí politiky, není sporu. A pak se strhla lavina dalších, kteří nechtějí chápat, co Zeman řekl, nebo to opravdu nepochopili. Přičemž nevím, co je horší.

Zaznívají názory, že v dnešní rozjitřené době se mohou podobných výroků chytit psychicky nevyrovnané osoby. Ve Sněmovně varoval poslanec TOP 09 František Laudát: „Nikdo neví, jaký magor vezme jeho výroky doslova. Obzvlášť v dnešní době.“ Do jaké míry může být takový výrok skutečně nebezpečný? Poslanec Laudát se domnívá, že Zeman už „přestřelil všechny hranice“, a že takové excesy se neděly „ani za Husáka“.

Pokud v někom roste pocit, že by měl dělat revoluci, pak to asi nebude „zásluhou“ Miloše Zemana, ale pocitem vzrůstající frustrace. Každá revoluce může vzniknout pouze tehdy, kdy jsou pro ni objektivní podmínky. Objektivní podmínkou revoluce je revoluční situace. To je takový stupeň vyhrocení rozporů ve společnosti, o kterém se minimálně jedna silná skupina domnívá, že už je není možné řešit jinak. To je možnost převzetí ekonomické a politické moci hegemonem revoluce ve prospěch (stačí domnělý) hlavní hybné síly revoluce – zradikalizované masy, spojující se s nejširšími, dosud pasivními vrstvami. K uskutečnění této možnosti musí ovšem existovat schopný subjekt a shodný zájem radikální části společnosti a těch pasivních. Revoluce je politika používající otevřenou sílu. Je produktem vnitřních podmínek země a jejích občanů. Nedá se, ani násilím, přenášet tam, kde pro ni podmínky nejsou. Tolik teorie. Proč se tak urputně řeší překroucený výrok hlavy státu, z něhož kdosi vydedukoval, že na něj chce Zeman vzít kalašnikov, těžko říct. Projevit takto veřejně ustrašenost není verbalizace demokratičnosti, ale neschopnosti najít východisko. Je to přitom dobrý způsob, jak na sebe bezbolestně upozornit. Chceme ale předsedu vlády, který se bojí? Jiných a důležitých starostí má tato země dost. Migrační krize, sociální problémy obyvatel a jejich mizivé důchody, školství a sociální péče v chaosu. Místo skutečných problémů občanů premiér poukazuje na náhradní téma. Kdyby se ony výroky o tom, že se „nedáme zastrašit“ ozývaly buď před nebo alespoň po návratu z Bruselu, řeknu dobrá. Ale kvůli tomuhle?

Fakt, že prezident předsedou vlády pohrdá, je znám dlouho. Možná je to tím, že se Sobotka nikdy neživil ničím jiným, než politikou. Možná je to tím, že jej Zeman zná od jeho osmnácti let – z doby, kdy studoval a založil Nadaci Václava Majera…Tato generace ústavních činitelů nezažila žádnou vážnou politickou krizi, při které se poznají charaktery. Nezažila ani válku. Druhou světovou nezažili už ani otcové a dědové byli malí. A tak neslýchali doma příběhy o boji o Marseille, o tom, jak vězni hloubili tunely na V2 a viděli, jak jejich kamarádi umírají. Předseda této vlády nezažil ani rok 68, narodil se až potom – na počátku normalizace. A tak nemá ani tu útržkovitou dětskou vzpomínku na dobu, ve které se poznaly charaktery lidí. Chybí mu životní zkušenost s překážkami a jejich překonáváním. Když byla první válka v Iráku – Pouštní bouře, byl student. Studentem byl ještě v době balkánských misí UNPROFOR, UNCRO, IFOR a SFOR. Pocit, že máme nepřítele za humny a konflikt se řeší kalašnikovem, nezažil. Nezažil ani povinnou vojnu. Nikdo ho nikdy neposlal do těžkého průmyslu. Chybí mu pocit, že to, na čem záleží, jsou ti občané, kteří jej volili. Nedovede se povznést nad drsný, ale pravdivý příměr. Jakoby z politiky zmizela mužnost. Jaký by asi byl Sobotka jako vůdce v dobách zlých? Neumím si představit, jak Winston Churchill či David Ben Gurion říká, že mu někdo „děsí děti“. Muži nefňukají, konají. Muži se poznají podle svých činů.

Je jisté, že mezi Sobotkou a Zemanem vládne napětí. Vypadá to, že oba čelní politici si nenechají ujít jakoukoli příležitost přisadit si na adresu druhého. K čemu tohle povede a jaký je podle vás skutečný důvod ne příliš korektního vyjadřování, a to jak v případě prezidenta, tak premiéra?

Nepovede to k ničemu. Prezident a premiér jsou dvě entity státní moci. Moc je tak slabá, jak slabý je její nejslabší článek. V tomhle souboji má prezident, volený přímo více než dvěma miliony lidí, jasně navrch. Kdyby měl rovnocenného soupeře, mohlo by to být zajímavé. Myslím si, že v některých představitelích sociální demokracie ještě přežívá trpkost nad tím, že lidé si zvolili někoho jiného, než chtěli oni. Sobotka nikdy nechtěl mít prezidentem Zemana a nutno podotknout, že jej i on, tentokrát ve stínu Vladimíra Špidly, při prezidentské volbě zradil. A díky tomu se stal v únoru 2003 prezidentem Zemanův rival Václav Klaus. Ale i o vině a trestu je spravedlnost. I demokracie. A Zeman nezapomíná.

Když vás ParlamentníListy.cz oslovily v polovině mandátu Miloše Zemana, zmínila jste, že má za sebou „úspěšné období“. Po půl roce, myslíte si, že šlo o úspěšné tři roky, nebo se za uplynulé měsíce stalo něco, co by váš názor změnilo?

Ne, nestalo se nic, co by změnilo můj názor. Úspěchem Miloše Zemana je i to, že má stále důvěru lidí, přes každodenní nenávistnou kampaň.

Není to tak dávno, kdy byla „na stole“ otázka prezidentských pravomocí. Dá se předpokládat, že čas od času se opět mohou objevit nové návrhy na jejich omezení. Zaslouží si přímo zvolený prezident více nebo méně svobody?

Nejde o svobodu. Jde o moc. Zeman měl v roce 2012 podporu 9,7 % občanů. O rok později 25,1 %. Nakonec jej volilo v roce 2013 v prvním kole 24,21 % a v druhém kole 54,80 % voličů. Ministryně školství ve chvíli, kdy píšu tento text, řekla v souvislosti se školským zákonem a jmenováním profesorů, že prezident má své ústavou dané povinnosti a pravomoci a že je odmítá měnit účelově. Snaha okleštit pravomoce prezidenta jsou pokusy ad personam. To je akt zvůle vůči mandátu 2 717 405 občanů, kteří Zemanovi dali svůj hlas. Jednou jedinkrát dopustili politici přímou volbu. Zdá se, že od té doby mají strach, protože zjistili, že lid má svou vůli. Ústava přitom není kus papíru, který si někdo může měnit podle toho, jestli ten, kdo sedí na Hradě, je zrovna „vhodný“ nebo „nevhodný“ pro nějakou partaj.

Jak už zveřejnila některá média, americké tajné služby dostaly za úkol zahájit rozsáhlé vyšetřování kvůli podezření, že se Kremlu daří infiltrovat politické strany v několika evropských zemích a ovlivňovat tam dění a veřejné mínění. Kromě Francie, Nizozemska, Maďarska nebo Rakouska figuruje údajně na seznamu také Česká republika. Také se objevují informace o tom, že si některá média platí Rusové. Co by se s tím mělo dělat? A může takto Moskva štěpit Evropu?

Média v této zemi může vlastnit kdokoliv. I Rusové. Rusové vlastní média v Británii, tak proč by nemohli financovat novináře v Česku? Ale proč by zrovna Moskva měla platit novináře či politiky v Česku, kde jsou už rozsáhle etablováni Američané a Francouzi? A kdo dal právo řešit vnitřní situaci v médiích a politických stranách v Česku americké tajné službě? Moskva Evropu neštěpí. Problém „Rusko“ je umělý, Evropa se potýká s migrační krizí a daleko naléhavějšími problémy.

Advokátka Jana Zwyrtek Hamplová se zamýšlela na svém blogu nad tím, co má společného Donald Trump a Miloš Zeman. „Maličkost – říkají do mikrofonu to, čím se jiní politici baví až po jeho vypnutí.“ Mají podle Vás tito politici vůbec něco společného? I když se v současné době velmi kritizuje politická korektnost, co když ani přílišná otevřenost není nejlepší vizitkou elitního politika? Boří v tomto smyslu Zeman zavedené principy politické diplomacie?

Donald Trump je konzervativní primitiv, který ze své neznalosti a omezenosti dělá přednost. Což může v USA vyhrát volby. Miloš Zeman není ani primitiv, kterému projevy musí psát studenti. Zeman se pouze vyjadřuje – na vkus některých – příliš zřetelně. Přímočaře. Jazykem svých voličů. Chápu, že to některé politiky děsí. Protože pokud by byly prezidentské volby nyní znovu, Zeman by zvítězil v prvním kole. Na české politické scéně stále nemá rovnocenné soupeře. Nechci ale porovnávat Trumpa a Zemana, i když jedno mají společné. Oba rozumějí svým voličům, respektují jejich obavy a hovoří k nim srozumitelně – jejich jazykem. Jejich popularita je znamením toho, že lidé už mají dost přílišné korektnosti a ‚amarounovitosti‘. Chtějí v čele státu člověka, kteří jasně říká, co si myslí, ať už je to jakkoliv pobuřující.