I když se ve společnosti mohou ještě odehrát věci, které zatím netušíme, některé poznatky už se dle Herzmanna ohledně vlivu koronaviru na společnost formulovat dají: „Především se potvrdil postřeh, který se objevoval už těsně po sametové revoluci: Česká společnost se umí semknout, když přijde něco velkého, ale to semknutí jí dlouho nevydrží. Na jaře 2020 jsme šili roušky, mnozí je rozdávali zadarmo a zavření doma jsme z balkonů tleskali zdravotníkům a hasičům. Dnes se neumíme shodnout téměř na ničem, co se covidu-19 týká, postoje k očkování vyryly ve společnosti nový hluboký příkop a vládní opatření, ta omezující i ta kompenzační a podpůrná, vyvolávají nevraživost mezi lidmi, mnohdy i uvnitř rodin,“ zhodnotil.

Druhý poznatek, ke kterému dospěl, je pozitivní: „Navzdory velké vlně nevraživosti a naštvanosti je mezi námi spousta lidí, kteří nežvaní, neremcají a pomáhají. Jsou v první řadě mezi těmi, kdo s koronavirem bojují v první linii a já se upřímně divím, jak to mohou v tak strašných podmínkách tak dlouhou dobu vydržet. Tito lidé jsou pro mě něčím podobným, co Václav Havel nazýval ostrůvky pozitivní deviace (lidé, kteří se svým přístupem pozitivně liší od zaběhnutých kolejí, pozn. red.). Třetí lekce, kterou nám koronavirová epidemie uštědřila, se týká náchylnosti k uvěření fámám a hoaxům,“ řekl Jan Herzmann, kterého překvapilo, jak velká část veřejnosti je připravená uvěřit i těm nejbizardnějším nesmyslům, jako je čipování nebo aplikace cizopasníků při očkování proti covidu-19.

„Tuším ale, kde se tak velká míra tmářství bere. Souvisí s upadající důvěrou vůči státu a všem jeho institucím. A přidám ještě čtvrté poučení: Naše společnost si zatím neví rady se svobodou. Příliš velká část občanů chápe svobodu jako možnost dělat a říkat cokoli a neuvědomuje si, že ke svobodě patří také nějaké limity, především spoluodpovědnost za důsledky vlastních činů a omezení vlastní svobody respektem k právům a svobodám bližních. Je to takové sobecké pojetí svobody, řekl bych pubertální,“ uvedl Herzmann s tím, že třicet let je zřejmě málo na to, aby se společnost naučila ve svobodě dobře žít. Domnívá se, že se opět vynořuje podobenství o čtyřiceti letech strávených blouděním v poušti před vstupem do zaslíbené země.

Ochota Čechů k opatřením přichází ve vlnách