Sté narozeniny republiky máme za sebou. Za jarmark, klouzající po povrchu, je označil i Institut Václava Klause. Byl to mix idylky a hororu. Dějin, zprzněných často až k nepoznání. Toho, co vzkazují doopravdy, se „elity“ děsí jako Lucifer kříže. A to je zpráva, z níž mrazí v zátylku.
Za monarchie to byl „totáč“ jako řemen. Českých životů zahubil víc, než podraz „sladké Francie a hrdého Albionu“. Na dvě stě tisíc jen za I. světové války. Pobělohorský diktát nás vyraboval na kost. V kleštích politické, národnostní a náboženské diskriminace to bylo i pak. Trvat to ještě o kousek déle, končíme jako Lužičtí Srbové. Co z toho zaznělo v řachandě minulých dní? K Habsburkům byla shovívavá. Galantnější než ke všem, kdo za nás cedili krev pod srpem a kladivem.
Seriál PL ,,Sto let republiky
_636092078554265301.jpg&id=116148)
Ano, vlastní stát nám musely uznat i velmoci. To domino však startovalo ruskou revolucí. Ta dala právo na sebeurčení Finsku, Pobaltí i polským územím, kterých se samoděržaví zmocnilo už v 18. století. „Tříkrálová deklarace“ je z 6. ledna 1918. K právu na samostatnou existenci se jí poprvé hlásí čeští poslanci. Argumentují ruským příkladem. 14 bodů Woodrowa Wilsona vyšlo až dva dny nato. Národům, držených v habsburské monarchii, přiznaly jen „autonomii“. Ten samý Wilson byl „jižanem“ nadoraz. Odskákal to i text Versaillské smlouvy. Původní návrh byl i o rovnosti ras. Wilson si vynutil jeho vypuštění. Co z toho zaznělo v jarmarku minulých dní?
Jen amatérským švindlem je i jiná pohádka. Ta o „první republice“ v ekonomické TOP 10 – a „úpadku“ za poválečných dekád. Seriózní statistiky nás ve 20. a 30. letech řadí na 13., resp. 14. příčku v evropském – a na 17. až 18. ve světovém žebříčku. Kolem 17. místa to bylo i v 70. a 80. letech – při několikanásobně větším počtu zemí. A v soutěži i s „asijskými tygry“ a „naftokraciemi“ Středního východu. Za „první republiky“ byly koloniálním Zapadákovem. Jinak, než to sugerovaly oslavy, vychází i srovnání v počtu automobilů, telefonů, rozhlasových přijímačů a jiných položek, jimž svůj život měří řadový občan, na tisíc obyvatel. Tady nás „za Masaryka“ dělila větší propast, než než za socialismu, i od Německa po versaillském diktátu – o Británii či USA ani nemluvě. „První republika“ zažila i několik hospodářských krizí. Z té poslední se neprobrala ani do Mnichova. Celkový ekonomický výkon tak zvýšila jen o pár procent. Za dvacet let.
Fotogalerie: - Dominik Hašek a Milion chvilek na Václaváku
Od konce 40. let jsme byli terčem „studené války“. Originál zní „cold war“, a ne „cholodnaja vojna“. Vnutila nám kolosální vojenské výdaje - i krvavou chirurgii ekonomické struktury. Šla nám po krku i embargem na tisíce položek moderních technologií, know-how a jiných vstupů. Hrubý domácí produkt vzrostl přesto devětkrát a osobní spotřeba téměř pětkrát. Tzv. společenská spotřeba – výdaje na bezplatné zdravotnictví, školství, kulturu, sociální péči i dotované položky spotřebního koše – se zvýšila téměř osmkrát. „Postkomunistická transformace“ se k HDP, generovanému už v 80. letech, doškrábala až kolem roku 2003. A počítá do něj i všechny „služby“, které jsou kolosálním „tunelem“. To vše s armádou o pár tisících vojáků, schopnou ubránit jen jeden kraj – a maximálně měsíc (řečeno slovy její vlastní generality).
Opačně, než to dunělo v minulých dnech, je to i na jiné téma: Kdo to, co převzal, zachoval a rozvíjel – a kdo to naopak zdevastoval. Velká většina oborů i kapacit, v nichž se české ruce a mozky uměly uplatnit už dřív, se od 40. let dál rozvíjela. Drahný díl těch, komu patřily dosud, v nich působili jako manažeři. Zvládali jsme kolem 70 procent nomenklatury světového strojírenství. A byli jsme i ještě suverénnějším hráčem na světových trzích – investičních celků na klíč i spousty jiných náročných artiklů. Vysokou hodnotu, přidanou českou prací, jsme inkasovali sami a v zájmu všech bez výjimky. Moderní zemědělskou velkovýrobu jezdili očumovat i západní farmáři. Zajistila nám kompletní potravinovou soběstačnost. Jen s výjimkou subtropických plodin. Víc než polovinu masa i jiných základních potravin dovážíme až teď. Často v „kvalitě“, která té dřívější nesahá po tkaničky.
Příznačnou dokumentaci shromáždila parta regionálních historiků. Je o polistopadové likvidaci 2.569 konkrétních podniků. Úplně ze všech, co tu už byly, zmizely dvě třetiny. A ty, co nálet sarančat přežily, produkují často jen kolem desetiny toho, co dřív. Kladenská Poldovka patřila do světové ocelářské extraligy. Teď se hromádka neštěstí, co z ní zbyla, ne a ne prodat ani za pár šupů. V troskách je ČKD. I většina divizí plzeňské Škodovky. Skoro všechny vlajkové lodi průmyslu, prosperující už za monarchie. Z OKD vysál přes 100 miliard jen poslední loupežník v řadě. Stát, konající jménem nás všech, za ně nedostal ani desetinu. Koncern, převzatý po Baťově dynastii, vyráběl na 120 miliónů párů obuvi ročně. Teď je to jen pár miliónů. Podobně jako v produkci nákladních vozů, lokomotiv a železničních vagónů, tramvají, trolejbusů – a desítek jiných artiklů.
Zvlášť trapně vyzněla křeč, komolící vývoj sociálních poměrů. Za okno do „první republiky“ vydávala filmové limonády – o statkářích, továrnících a jejich rozmazlených harantech i metresách. Lidí, držených v pasti doživotní nouze, bylo o celé řády víc. Děvečky spávaly i ve zděné komoře. Většina čeledínů jen na seně – i za tuhých mrazů. Za dřinu „od vidím do nevidím“ brali jen desetníky na hodinu. Zuby jako noty na buben měly i milióny dělníků. Statisíce jich žily na pár čtverečných metrech. S WC pro celé patro. A koupelí v neckách jednou týdně. Nemoci z nouze a podvýživy kosily rok co rok tisíce životů. Za krizí zabíjel i akutní hlad.
Bídu a ponížení zrušil až poválečný průlom. Na 6. místo na světě – co do úrovně a dostupnosti zdravotní péče – nás posunul už na prahu 50. let. Do bytů, které postavil nově – a s neporovnatelně lepší výbavou – nastěhoval celé dvě třetiny populace. Bydlení stálo jen kolem 10-15 procent čistého příjmu. Spotřeba masa na hlavu se téměř ztrojnásobila. Demokratizací, nemající srovnání, prošly vzdělání a kultura. Děvečkám, čeledínům a dělnickým rodinám, co se koupali v neckách, se o cestách do světa ani nesnilo. Ročníkům, které už nouze minula, se reglementovaly i v době, kdy se dal národní zájem ochránit jinak. Suchá řeč statistik však leckoho šokuje i na dané téma. V posledním roce před převratem vyjelo z ČSSR do zahraničí celkem 8,6 miliónů lidí – z toho přes 2,3 miliónu do západních zemí. „Za Masaryka“ míval dělník dovolenou jen kolem dvou týdnů. V lepším případě ji trávil u venkovských příbuzných. Mnohdy s kosou a hráběmi při žních. V limonádách, točených na Havlově Barrandově, je „letní byt“ výsadou „horních deseti tisíc“. „Za Husáka“ – a zčásti už „za Novotného“ – jsme jich na tisíc obyvatel nabyli víc, než skoro celá Evropa.
Týden na lyže v Alpách – a týden na chorvatské pláži – utáhne i mnohý „mamánek“. Zvlášť žije-li s rodiči v bytě, přiděleném už „dekretem“, který jim radnice potom odprodala za zlomek dnešní ceny. Založit rodinu – a zajistit pro ni i vlastní soukromí – je ovšem větší porce. Většina „mamánků“ proti své vůli ji zvládne, pokud vůbec, až mnohem později – a vesměs i mnohem „opatrněji“ než dřív. Koncem roku 1948 nás bylo 9 miliónů 177 tisíc obyvatel (z toho 6 miliónů 735 tisíc na území dnešní ČR). V roce 1961 – 13 miliónů 745 tisíc (resp. 9 miliónů 571 tisíc). A v roce 1988 – už 15 miliónů 608 tisíc (resp. 10 miliónů 358 tisíc). Za čtyři dekády tedy o celou polovinu víc. Teď jsme na tom zhruba jako před třiceti lety – při zhruba půl miliónu nově přivátých cizinců. Tak přesný barometr, kdy už to v „poho“ bylo – a kdy je to znovu jen sen – nabízí jen máloco. Demografové hovoří o téměř milionu dětí, jež zemi upřely popřevratové poměry. A to vycházejí až z natality 80. let.
Jinak, než to kroutí „mainstream“, je to i s průměrným věkem úmrtí. Teď roste zhruba stejným tempem, jako od války do privatizačního převratu. A stoupá z těch samých důvodů, které ho zvyšují už od konce 40. let. Díky pokroku diagnostiky a terapie, z nějž jsme profitovali tehdy i dnes - a podstatně lepší výživě i dostupnější lékařské péči, než za „první republiky“.
Tirády o ráji na Zemi „za Masaryka“ a „Havlem počínaje“ – a „úpadku“ za „komunismu“ - jsou rancem upachtěných lží. Důvěru v tlampače, které je preludují, srazily ještě níž. Řeč je o důvěře mlčící většiny. Uřvaná „kavárna“ se lhaním živí. Korunu všemu nasadil cedník, selektující hrdiny. Z těch, co se postavili už Hitlerovi, propouští jen „účastníky třetího odboje“. To už se zvedá i žaludek, Tisíce komunistů skončily za mřížemi už 15. března 1939. Hitler jich povraždil víc než třetinu. Nezlomila je ani heydrichiáda. Odboj, řízený z Londýna, načas paralyzovala. Jediným poslancem, padlým proti fašismu, byl Jan Šverma. Maškarní minulých dní nestál ani za zmínku.
Sto let od narození TGM připadlo na jaro 1950. „Studená válka“ mířila do apogea. Co chvíli hrozila přerůst v horkou. 69 jaderných hlavic mířilo jen na Prahu a blízké okolí. Ten plán už odtajnil i Pentagon. Masarykem hauzírovala i tehdejší „al-Kájda“. Vraždila i vrátné a účetní. Mašíni a Paumer litovali i nad hrobem, že tím nespískali světovou válku. Paperback ke stému jubileu TGM vydal Václav Kopecký, „ostrý hoch“ tehdejší „strany a státu“. Zásluhám prvního prezidenta vzdal velký hold. Decentně pojal i kritické pasáže. Dokáže to samé dnešní papaláš? Ani na adresu Ludvíka Svobody. Ten přitom nasadil krk už v řadách československých legií.
Sté narozeniny republiky nepatří jen zpětnému zrcátku. Vybízí hlavně k pohledu dopředu. Čelem ke všemu, co nás teprve čeká – a hrozí vážnými riziky, necháme-li to samotíži. A právě to nebylo v jarmarku, co končí, ani stopovým prvkem. Dokonce ani tam, kde čas už tvrdě pracuje proti nám.
Platí to i ústředním poselství 28. října 1918 – otázce naší suverenity, o niž se bojovalo po tři staletí. Teď je z ní pahýl i v ekonomickém směru. Jsme kolonií v srdci Evropy. Skoro desetina HDP mizí za kopečky jen na dividendách. A další stovky miliard v labyrintu „reexportů“ – přes cizí firmy a na naše tradiční trhy. Žilou nám pouští i „vnitropodnikové ceny“. Své české „dcery“ jimi oškubávají cizí „matky“. Tak obludný „tunel“ nevedl ani do ekonomiky „první republiky“. Skutečný rozvoj země škrtí už teď. Tím víc ho podváže za „čtvrté průmyslové revoluce“. Ta v oborech, na něž se česká produkce smrskla, zruší statisíce pracovních míst. Čím je nahradí ekonomika, z níž uniká drtivý díl zisku do zahraničí? Z čeho zaplatí sociální polštář pro ty, kdo vypadnou z kola? Vyplní snad to vakuum podniky v českém vlastnictví? Stagnuje-li jejich výkon – cituji interní zprávu vlády - na úrovni z poloviny 90. let? A z komplexní produkce a komerce, které ty samé kapacity uměly dřív, nezůstal kámen na kameni? A co až do toho přihodí dynamit nová ekonomická krize? Státník by tak vážné otázky nastolil, dokud je čas. Nestalo se tak ani náznakem.
Ze suverenity je mumie i v politickém směru. Vox populi se nemýlí. Škod, padajících z Bruselu a Štrasburku, je víc než užitku. Nepoměr roste se čtvercem času. Z evropské sociální charty je vyšisovaná cedule. „Eurokracie“ předsedá asociálnímu inženýrství. Řídí i zločinné spolčení, pašující „třetí svět“ do Evropy. Prahou však duněla zaklínadla, jimž ujel vlak už před lety. Pastva pro užitečné idioty. Hodokvas ponížené slepoty.
To samé platí i na téma, z nějž vane dynamit a krev. Bezpečnostní klima houstne. Hrotí se kolem ruských hranic – a ne těch českých, natož amerických. Mnichov nás obětoval tažení stejným směrem. Naprosto cynicky, a ne z čiré naivity. Na „dlouhé desítky let“– řečeno s memoáry Edvarda Beneše – skončit Drang nach Osten vítězně. Vyhrát se nedá ani dnes. Proč se pak „obraz nepřítele“ – falešné alibi mnichovské zrady – papouškuje i naším jménem?
Tady je lekce dějin jako na dlani. Beneš ji shrnul už na jaře 1939. V přednáškách na univerzitě v Chicagu, vydaných později i knižně. Když se „po roce 1930 ukázala možnost spolupráce se Sovětským svazem“, stojí tu, „nastal velmi podstatný obrat“. „Nejostřejší propaganda o vnitřní situaci v Rusku, spojená s útočnými akcemi proti všem“, kdo „hledali soustavnou spolupráci sovětského Ruska v evropské rovnováze“, „stala se od roku 1933-1934 jedním z hlavních nástrojů boje v evropské politice“. Rusko bylo „předváděno světu v nejhorších barvách“ jako ten, kdo „rozvracel všechny evropské státy a připravoval pád občanské společnosti“ – a „vyvraždí všechny příslušníky středních vrstev, zavede panství luzy a učiní konec dnešní západoevropské kultuře“. Tím větší „chybou by bylo nevidět ten katastrofální úspěch“, který ta „propaganda měla v kruzích západoevropské buržoazie“. Takže i „mnozí z jejích rozhodujících činitelů“ byli nakonec „ochotni nechat padnout měšťanskou demokracii a použít ke své záchraně autoritativnějších režimů“.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Rusko už není „sovětské“. „Obrazy nepřítele“ jsou však stejně zdivočelé. I dnes si jimi myje pracky politika, neváhající „použít autoritativnějších režimů“ (jako ten na Ukrajině) – a dokonce i teroristických vyvrhelů (například proti Sýrii). My z ní čím profitovat nemáme. Tím víc nám může ublížit. V tom byla o světelné roky dál i „první republika“. Nehledě na to, co potkalo legie, které jí pomohly na svět. Labyrint občanské války je vehnal i do střetu se sovětskou mocí. Své padlé pohřbily obě strany. Tváří v tvář nové hrozbě to však muselo stranou. Praha se loutkou Drang nach Osten nestala. S Moskvou uzavřela spojeneckou smlouvu. Jarmark minulých dní za to Beneše nechválil. Tím víc mu okopal kotníky.
Tady už páchá rituální harakiri - i selský rozum.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Skála
