Muž, který se nikdy neměl stát politikem. Bohuslav Sobotka. Jméno, které mne provází prakticky celý novinářský život. Kdysi, před mnoha a mnoha lety, když jsem začínala v domácím oddělení deníku Rovnost (který sice přežil v ilegalitě válku, avšak nikoliv již nástup kapitalismu), jsem na pravidelných tiskovkách ČSSD potkávala plachého usměvavého chlapce s brýlemi. A tehdy ještě i vlasy. Blonďatými. Mladého sociálního demokrata Bohuslava Sobotku. Později jsem potkávala ještě jednoho mladého sociálního demokrata. Ten byl bez brýlí. Jeroným Tejc. Potkávala jsem i Michala Haška. Ten se dodnes moc nezměnil. A pak jsem je všechny tři začala potkávat v Praze. V té „velké“ politice.

Bohuslav Sobotka byl zvolen do Parlamentu v roce 1996. V roce, kdy se Miloš Zeman stal předsedou Sněmovny a sociální demokracii i jemu nastávaly hvězdné hodiny. Za svůj úspěch vděčí bývalému krajskému školnímu inspektorovi a později předsedovi jihomoravské ČSSD Václavu Grulichovi, který si jej vybral jako korunního prince ještě dříve, než šel dělat v letech 1998–2000 ministra vnitra do vlády Miloše Zemana. Osudové rozhodnutí. Tam, kde bylo „Grulichovo“, bylo později velmi dlouho „Sobotkovo“.

Pak si jej vlastně docela dlouho nevybavuji. Byl předsedou rozpočtového výboru. A členem mandátového a imunitního výboru. To, že se stal předsedou poslaneckého klubu ČSSD, jej naplnilo přesvědčením, že už nemusí být skromný. Přepřáhl. Stal se politickým spojencem Vladimíra Špidly.