Jak řešit situaci s muslimy v Evropě? Kromě potírání radikálního islamismu, na čemž se shodnou všichni.Anketa
Koncem týdne to již bude měsíc od útoku na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v Paříži. Dá se již nyní říci, nebo rozebrat fakt, jak tento útok poznamenal české politické strany? A jak byste obecně zhodnotil přístup českých politiků k otázce islamizace Evropy?
Upřímně – když se v tomto podíváme na argumentář našich politických stran, tak se ukazuje, že má na něj velmi silný vliv německé prostředí. Nejvíce argumentů tak nepřichází z Paříže a ani z Londýna, ale mnohem více z německých kruhů. ODS pak ovlivňuje hlavně Alternativa pro Německo, částečně i konzervativní kruh CDU, případně některé kruhy bavorské CSU. Naproti tomu Tomio Okamura hodně pracuje se symbolikou Pegidy a s lidovými, či dokonce populistickými názory, které se objevují hlavně v argumentářích francouzské Národní fronty, tedy národní aliance a částečně i v dalších proudech. To, že na naši politickou scénu má vliv spíše německé prostředí, má ale částečně logiku, protože skrze díla Thila Sarrazina a mnohých dalších se k nám dostávají nejaktuálnější sociologická data a nejaktuálnější zkušenost z azylové politiky. Ta je totiž právě v Německu mnohem otevřenější a mnohem rozbujelejší, a proto je tam také o několik nul více imigrantů a žadatelů o azyl či dlouhodobých uprchlíků, z nichž jsou dnes řádní němečtí občané, co v Německu zakládají i rodiny. Nyní to tam ovšem aktuálně umocnila různá hnutí nespokojených občanů počínaje drážďanskou Pegidou, hnutím v Mnichově či v Lipsku, konče nejméně početným hnutím – ale symbolicky významným – v Berlíně.
Kromě německého vlivu mají ale naši politici k dispozici i britskou zkušenost, která pochází zase z britských debat ohledně azylového zákona. I tento argumentář podle mne hodně působí na členy ODS; tato strana ale čerpá aktuálně i z názorů europoslanců ODS. Jde totiž o to, že evropské orgány nyní hodně řeší otázku, jaký mají zaujmout postoj k azylové politice a zda by třeba nebylo dobré styl politiky EU uzpůsobit podle bývalých britských kolonií Austrálie a Kanady. I proto se nyní na půdě EP častěji debatuje v rámci sociální politiky o tom, zda zpřísnit a udělat azylovou politiku mnohem adresnější a náročnější. EP chce totiž kromě mnoha jiných věcí dosáhnout třeba i toho, aby byli azylanti mnohem více vtaženi do veřejného prostoru, aby vykonávali mnohem více veřejných prací, mnohem častěji docházeli na veřejné kurzy (kupříkladu státovědy a právního myšlení) a měli tak více informací o místním jazyku, věrouce, právním zákonodárství a o životě té dané země.
Co si myslíte o Martinu Konvičkovi?Anketa
Jak si v této otázce počíná ČSSD a hnutí ANO?
Sociální demokracie podle mého soudu v tomto ohledu více vyčkává a vyspává. Je to ale zajímavé s ohledem na to, jaký poměrně velký počet europoslanců má tato strana v rámci Evropského parlamentu. Zajímavý je ale tady i postoj hnutí ANO, které má v EP také početný klub, a navíc i čiperné lobbisty ve všech oblastech unie, ovšem kupodivu k těmto tématům ANO nejenom mlčí, ale ani nepracuje se žádným z výše uvedených argumentářů – ať v nadšeneckém nebo skeptickém tónu. Je zajímavé, že ANO si na tuto věc postoj zatím nevytříbilo, ovšem bude k tomu brzy dotlačeno, neboť to je nejenom silné téma, ale i dlouhodobé. Navíc samotný Evropský parlament bude čím dál více tlačit na členské státy EU v tom, aby si rozdělily azylanty podle nějakého klíče. Takže i kvůli tomu bude muset hnutí ANO zaujmout nějaký konkrétní postoj.
Dá se počítat s tím, že otázka imigrantů a postoj k islámu rozdělí politickou scénu? Jinak, než se dosud dělí, na pravolevou, či konzervativní a liberální?
Jednoznačně ano. Bude to něco podobného, jako byla ve své době debata o začlenění do NATO nebo do evropských struktur či přijetí měny euro, anebo omezování osobních svobod a vztahů k registrovaným párům. Toto bude velmi podobné dělení a bude hodně zajímavé sledovat, do jaké míry půjde debata napříč ideologiemi a jak hluboce do řešení krize multikulturalismu. Třeba pro postkomunistické Polsko, ale i Slovinsko, je toto téma charakteristické, přitom tam zároveň politické strany hodně rozděluje. I u nás určitě otázka imigrace levici rozdělí. Dá se totiž předpokládat, že část elit sociální demokracie a KSČM bude proklamovat hodně federalistické a hodně sociálně liberální argumenty, a druhá část pak bude poukazovat hlavně na to, že ti, co jsou biti otevřenými stavidly nekontrolované migrace, jsou právě velmi často nejchudší dělnické skupiny, malí živnostníci a lidé z pohraničí či z menších měst. To jsou ale dost často právě levicoví a středolevicoví voliči. Takže v tomto bude velmi zajímavé sledovat střet mezi marxistickým otevřením se světu ve smyslu, že všichni bratři jsou a mezi reál prožitkem každodennosti, v níž mnozí voliči říkají: dost, a pokud nás zklamete, tak my budeme volit napravo! To se ale mimochodem stalo i Le Penové; sedmdesát procent dnešní Národní aliance Le Penové jsou totiž bývalí zklamaní voliči levicové strany a komunistů, kteří neslyšeli od svých tradičních stran recepty na to, jak účinně migranty do společnosti začleňovat. Napřed šli k Le Penovi, nyní dlouhodobě podporují Marine Le Penovou. Podobný stav věcí se ale může odehrát i u nás. Mnozí voliči jsou třeba hodně zklamaní z toho, jak k problému přistupuje sociální demokracie, která je sice tématu otevřená, ale zároveň neklade žádné podmínky a málo chrání i domácí trh právních hodnot a sociálních možností. Proto se může stát, že tito nahněvaní voliči nakonec ČSSD a i KSČM opustí a začnou se poohlížet po nějaké „národní frontě“. Tady si pak budeme muset všímat Andreje Babiše, který již v minulosti dokázal v řadě témat odloudit řadu nespokojených voličů nejenom sociální demokracii, ale dokonce i komunistům. Na volání o „bratrství a otevřenosti“ totiž voliči těchto stran příliš neslyší.
Když už o tomto problému hovoříme, tak si nelze nevšimnout, že třeba místopředseda KSČM Jiří Dolejš si proti sobě hodně poštvává své voliče tvrzením, že muslimové a i Romové jsou všichni naši bratři. Prostě má v tomto směru hodně otevřenou náruč, na což ale voliči KSČM přitom paradoxně moc neslyší. Nezapadá jim to totiž do reálného života. Může toto třeba KSČM nějak uškodit?
Jednoznačně ano. Ti voliči nejsou a priori nenávistní, ovšem mají rádi, když systém vládne pevnou rukou. Mají pocit, že stát má být na jednu stranu opatrovatelem, ošetřovatelem i vlídným pečovatelem, ale na stranu druhou má dohlížet také na to, aby se vymáhala sociální politika a aby se sociální dávky nezneužívaly. Mnozí voliči jsou totiž přesvědčeni o tom, že migrace rovná se určité parazitování. Jinými slovy mají za to, že existují skupiny, které pohrdají systémem, do něhož přicházejí, takže ho nakonec zneužívají a cíleně se nehlásí ke svým povinnostem. No a právě takové to "dienstbierovsko-dolejšovské" vidění internacionalismu, kdy se nabízí cukr, ale zároveň s tím nejsou spojené povinnosti a jejich vymáhání, může zejména levicové voliče hodně pohněvat. Pak se opravdu může stát, co se stalo částečně labouristům a co se stalo i levicovému hnutí ve Francii. Voliči se tam totiž začali poohlížet po straně razantnější, tedy po straně pevnější ruky. Proto jsem zvědavý, co se stane v tomto směru u nás. Ale nemyslím si, že by šli čeští levicoví voliči automaticky k Tomiovi Okamurovi... Ovšem může se stát, že půjdou k Andreji Babišovi, pokud on to téma správně uchopí. Zatím – jak jsem řekl – ale hnutí ANO mlčí a tváří se, jako by to téma ani téměř nebylo. Nevím, zda třeba Andrej Babiš nevyčkává a nepřipravuje si k těmto všem tématům nějaký program – tedy priority a body. Třeba vyčkává jen z toho titulu, že prozatím není veřejnosti známo, jaké názory má na imigrační problematiku skupina europoslanců kolem Pavla Teličky. Myslím si ale, že hnutí ANO brzy začne strategicky uvažovat nad tím, kde nabrat procenta, neboť podpora pro tuto stranu začíná pomaličku klesat a ukazuje se, že jsou tady k mání jenom velmi vrtkaví voliči.
Je ale paradoxem, že po útoku na redakci v Paříži se začal nejprve pro média vyjadřovat ministr financí, který namísto ministra vnitra a obrany přišel netypicky s tím, že vláda musí přidat policistům, speciálním jednotkám a také tajným službám. Bude proto nyní zajímavé sledovat, zda Babiš k azylové politice, k právům, k sociálnímu systému a k požadavku multikulturalismu nějak vystoupí i koncepčně. Protože poptávka po těchto tématech je, tak asi nebude žádného subjektu na české politické scéně, který by k tomu nezaujal alespoň nějaké stanovisko. Navíc tato témata frustrované české voliče mohou vyburcovat a zaktivizovat až k ochotě jít k volbám.
Jak může s preferencemi občanských demokratů zamávat postoj samotného předsedy ODS Petra Fialy a první místopředsedkyně poslaneckého klubu ODS Jany Černochové? Oba dva se totiž velmi viditelně vymezují proti imigrantům z muslimských zemí. Černochová varuje před islamizací Evropy - propagace džihádu a islámského práva šaría by měla být dle ní zakázána a stíhána. Není taková mluva od obou politiků nějaký kalkul pro stranu?
Částečně ano a částečně je to dlouhodobý postoj konzervativní strany, která je v tomto tématu rozpolcená a která velmi opatrně sleduje krizi multikulturalismu, takovéhoto bez hranic a bez pravidel či nějakých mantinelů a bez požadavků na akceptaci povinností nově příchozích. Nezapomeňme ale na to, že právě multikulturalismus jako takový zcela "vyhořel" nejenom v Belgii a ve Francii, ale i v Nizozemí, v Německu a v Anglii, přitom se jeho neúspěch přehlíží i v malých zemích, které nám jsou hodně hodnotově podobné. Jde například o země Beneluxu a Rakousko. ODS sice u všech těchto zmiňovaných zemí nabírá inspiraci, ovšem problém má se svým intelektuálským postojem; nemá totiž příliš propracované ´desatero´, které by dlouhodobě stranu prezentovalo i v rovině návrhů opatření.
Kdyby ale ODS začala přicházet s návrhy ´britského střihu´, jež by začala protlačovat i do Poslanecké sněmovny, pak by v těchto aktivitách měla ukrytá nejen cenná procenta preferencí, ale zároveň s tím by se mohla paradoxně dotknout i tenké struny soudržnosti koalice, neboť by vládu dostávala pod poměrně zajímavý tlak. Když totiž ODS přichází s ekonomickými návrhy, tak to moc nefunguje, neboť v tomto tématu je důvěra u voličů moc křehká. Ovšem v tématu imigrace a multikulturalismu by mohli občanští demokraté zazářit a možná by jim nakonec veřejnost začala naslouchat. Když se totiž toto téma uchopí konstruktivně, jasně a věcně a ukáže se, že je šance je i řešit, tak to může oslovit voliče, co běžně k volbám nechodí a jiným tématům ani moc nevěří. To by přece bylo pro ODS atraktivní!
K tématu islámu se v poslední době hojně v médiích vyjadřuje docent entomologie a představitel facebookové skupiny "Islám v České republice nechceme" Martin Konvička. Počítá podle vás Konvička s tím, že si na vlně islamofobie dláždí cestičku k nějakému politickému startu?
Bude to odvislé od toho, jestli u tohoto tématu vydrží a jaké argumenty bude přinášet. Zatím je to z jeho strany velice emocionální odmítání, což má ale logiku zvláště po útocích různých teroristů a násilné tváři islamistických bojůvek. To samé jsme zažili i po 11. září a už mnohokráte předtím, což se opakuje stejně tak dlouho, jako je lidstvo lidstvem. Tedy od prvních atentátů na aristokraty až po sedmdesátá léta a rozbujelý terorismus v Itálii a v Německu. Teď je tomu stejně. Ovšem stupeň šance Martina Konvičky být viditelným i v politickém světě se vyklube až s časem a bude přitom záležet jen na něm – zda všemu dá srozumitelné kroky a jestli se také dokáže vyprofilovat vedle Tomia Okamury, který jde na to velmi emočně a jakoby rozhněvaně, a to ještě bez návrhů řešení.
Pan Konvička ale bude podle mne spíše pod velkým tlakem, aby se začal podobně jako jeho kolegové z Pegidy v Německu institucionalizovat, tedy aby se přiklonil k nějakému politickému proudu, či aby on sám začal nějaký politický proud budovat a začal mu dávat nějaký ráz i podobu. Něco podobného přitom řešil v Německu i Thilo Sarrazin. Přestože i jemu bylo nasloucháno, tak jej některé kruhy zcela vědomě izolovaly. Začal bodovat až v momentě, kdy jeho myšlenky jako svůj politický proud uchopili někteří jednotlivci v CDU, nebo v Alternativě pro Německo. Voliči totiž chtějí, aby se toto téma prosadilo a bylo řešeno. Ovšem když jenom někdo křičí, a přitom ten jeho křik nemá žádný efekt, tak pak takový člověk ztrácí podporu lidí, čehož je důkazem i Marine Le Penová a její „rozhněvaný“ otec. Jenže Marine Le Penové se nakonec podařilo proklamace otce přenést mezi lidi do obcí a měst. No a když se začalo rýsovat, že má tato dáma navíc šanci zasednout i do Elysejského paláce, tak nakonec její podpora skočila o deset procent výše.
Psali jsme:
autor: Olga Böhmová
