Koncem týdne to již bude měsíc od útoku na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v Paříži. Dá se již nyní říci, nebo rozebrat fakt, jak tento útok poznamenal české politické strany? A jak byste obecně zhodnotil přístup českých politiků k otázce islamizace Evropy?

Upřímně – když se v tomto podíváme na argumentář našich politických stran, tak se ukazuje, že má na něj velmi silný vliv německé prostředí. Nejvíce argumentů tak nepřichází z Paříže a ani z Londýna, ale mnohem více z německých kruhů. ODS pak ovlivňuje hlavně Alternativa pro Německo, částečně i konzervativní kruh CDU, případně některé kruhy bavorské CSU. Naproti tomu Tomio Okamura hodně pracuje se symbolikou Pegidy a s lidovými, či dokonce populistickými názory, které se objevují hlavně v argumentářích francouzské Národní fronty, tedy národní aliance a částečně i v dalších proudech. To, že na naši politickou scénu má vliv spíše německé prostředí, má ale částečně logiku, protože skrze díla Thila Sarrazina a mnohých dalších se k nám dostávají nejaktuálnější sociologická data a nejaktuálnější zkušenost z azylové politiky. Ta je totiž právě v Německu mnohem otevřenější a mnohem rozbujelejší, a proto je tam také o několik nul více imigrantů a žadatelů o azyl či dlouhodobých uprchlíků, z nichž jsou dnes řádní němečtí občané, co v Německu zakládají i rodiny. Nyní to tam ovšem aktuálně umocnila různá hnutí nespokojených občanů počínaje drážďanskou Pegidou, hnutím v Mnichově či v Lipsku, konče nejméně početným hnutím – ale symbolicky významným – v Berlíně.

Kromě německého vlivu mají ale naši politici k dispozici i britskou zkušenost, která pochází zase z britských debat ohledně azylového zákona. I tento argumentář podle mne hodně působí na členy ODS; tato strana ale čerpá aktuálně i z názorů europoslanců ODS. Jde totiž o to, že evropské orgány nyní hodně řeší otázku, jaký mají zaujmout postoj k azylové politice a zda by třeba nebylo dobré styl politiky EU uzpůsobit podle bývalých britských kolonií Austrálie a Kanady. I proto se nyní na půdě EP častěji debatuje v rámci sociální politiky o tom, zda zpřísnit a udělat azylovou politiku mnohem adresnější a náročnější. EP chce totiž kromě mnoha jiných věcí dosáhnout třeba i toho, aby byli azylanti mnohem více vtaženi do veřejného prostoru, aby vykonávali mnohem více veřejných prací, mnohem častěji docházeli na veřejné kurzy (kupříkladu státovědy a právního myšlení) a měli tak více informací o místním jazyku, věrouce, právním zákonodárství a o životě té dané země.