Marine Le Penová může vyhrát! Převratné zprávy z Francie

22. 3. 2017 6:45

Marine Le Penová může vyhrát! Byl by to konec Francie, jak jsme ji dosud znali. Bylo by to ale horší než brexit? Nad tím se v textu psaném pro ParlamentníListy.cz zamýšlí publicista a expert na francouzskou politiku Josef Brož, který upozorňuje na rozpaky politologů kolem hlavního soupeře Le Penové Emmanuela Macrona. Ten by rád působil jako „kouzelný princ“, může však být spíše jen „bublinou naplněnou mýdlovou pěnou s heliem“. Většina jeho voličů si není jistá, zda ho skutečně chce volit.

Marine Le Penová může vyhrát! Převratné zprávy z Francie
Foto: Hans Štembera
Popisek: Marine Le Pen

Nic není vyloučeno! Poprvé v dějinách páté republiky není zjevné, kdo zasedne na jaře do Elysejského paláce. Svou šanci nechce propásnout nikdo, mezi pěti hlavními jsou to ale zejména tři, ideově pokrývají spektrum pravo-levé: François Fillon, Emmanuel Macron a Marine Le Penová, kteří toho mohou dosáhnout. Průzkumy, které favorizují do druhého kola centristu Macrona, v němž by porazil Le Penovou, ale zároveň upozorňují na skutečnost, že Macronův elektorát je značně ideově slabý – a jeho volatilita vysoká. Téměř třetina voličů, nějakých 34 %, také ještě neví, komu vlastně hodí svůj hlas.

Osm výzkumných agentur sleduje pravidelně pohyb na vzorku svých respondentů, od letošního února dvě z nich: Ifop a OpinionWay každodenně (na počtu 1500 respondentů obměňovaných každé tři dny). Rozhodující faktory u každého ze tří hlavních tvoří široká škála vlivů, z nichž tři zásadní ovlivnily pohyb na výzkumné škále.

Francouzská společnost, rozdělená vedví, nyní prochází stavem štěpení ve tři nekompatibilní jednotky. Dvě dosud dominantní politické strany jsou rozvráceny. Elysejský palác, sídlo prezidenta, již dnes zeje prázdnotou. Chaos, zvyšovaný deklarovanou antisystémovostí, a to doslova všech kandidátů, působí jako zánik systému. Potvrzují to svými úvahami i mnozí ústavní experti a nezávislí politologové.

Anketa

Kalousek tvrdí, že mu Babiš roku 2004 sliboval pomoc v politické kariéře, když on jako politik bude rozhodovat ve prospěch Agrofertu. Věříte tomu?

20%
hlasovalo: 11188 lidí

Velcí a malí kandidáti

O prezidentský mandát ve Francii se uchází celkem jedenáct kandidátů. Pět z nich, považovaných podle odhadů možných výsledků za ty nejvážnější – republikán François Fillon, radikální socialista Benoît Hamon, centrista Emmanuel Macron a dva zástupci populističtí, levicový radikál Jean-Luc Mélenchon a pravicová populistka Marine Le Penová – ti všichni se pondělního večera utkali v první televizní diskusi, která trvala tři hodiny a kterou organizovaly soukromé televizní stanice TF 1 a LCI. Diskuse napověděla, kde jsou jejich silná a slabá místa.

Z diskuse ale byli vyloučeni další kandidáti: suverenista Nicolas Dupont-Aingnan, radikální levicoví kandidáti Nathalie Artaudová a Nicolas Poutou, dále centrista Jean Lasalle, suverenista François Assellieneau a ideově zcela nezařaditelný kandidát Jacques Cheminade. Tomu poslednímu se smějí, že podléhá příliš konspiračním teoriím a jako program měl minule i kolonizaci Marsu. Nikdo z nich nepovažuje toto vyřazení za korektní, kandidátka Dělnického boje (LO) Artaudová to označila za „vážný zásah do demokratické soutěže“ a potvrzení, že „velká média a kapitál zasahují do demokratického systému“. Prostor získávají „malí kandidáti“ většinou mimo okruh hlavních médií – dáno povětšinou jejich slabými výsledky z minulosti a téměř nepatrnými procentními výsledky ve výzkumech.

Vybraní diskutující se k tomuto tématu vyslovili pouze okrajově, například kandidát Fillon, když značně ironicky poznamenal: „Vím, že výzkumy veřejného mínění jsou velmi ctnostné, ale podle těchto pravidel bych se takto nemohl účastnit ani primárek.“ Ano, právě Fillon se koncem loňského roku stal překvapivým vítězem primárních voleb pravice a středu, a to navzdory výzkumům, které favorizovaly jeho konkurenta Alaina Juppého a Nicolase Sarkozyho. Oba jeho soupeři byli nakonec vyřazeni.

Francouzská prezidentská kampaň oficiálně začíná ale až 9. dubna, což byl také důvod, proč Nejvyšší audiovizuální rada (CSA) nepovažovala rozhodnutí televizí za diskriminační. Prezidentské volby jsou ve Francii od roku 1962 volby přímé a dvoukolové, letos se odehrají ve dnech 23. dubna a 7. května. Po nich budou v červnu následovat volby parlamentní.

Zlomy, turbulence a propady

Do prvního kola prezidentských voleb zbývá pět týdnů. Ačkoliv výzkumy veřejného mínění se ukázaly v mnoha předchozích případech problematické – kandidát Mélenchon vyzval z toho důvodu opětovně v polovině března k zákazu zveřejňování výzkumů šedesát dní před volbami (výzkumy označil opakovaně za „sondokracii“), čímž podpořil parlamentní návrh, který byl již v minulých letech, v letech 2010 i 2011, předmětem diskuse – zůstávají výzkumy stále rozhodujícím faktorem pro obecné posuzování potenciálních výsledků. V tom vězí základní kámen úrazu.

Nicméně i trendy, jež můžeme v poslední době sledovat podle rozdílných metod a počtu respondentů, poukazují na rysy, jež obvykle při povrchním pohledu většina médií redukuje na svého druhu sportovní zápasy, v nichž bývají již předem vyhlašováni vítězové a poražení. Nestačí totiž zaznamenat pouze postavení na grafické mřížce, totiž čísla a jejich pohyb nahoru či dolů, ale i hutnost elektorátu, pohyb v sociálních skupinách a celkovou krystalizaci.

Dosavadní zápas mezi třemi až pěti favorizovanými kandidáty se dosud nesl v duchu zatím tří zásadních zlomů. Byly jimi nejprve primární volby, jež vygenerovaly stranické kandidáty Socialistické strany (PS) a Republikánů (LR). Druhým zlomem byl ideový obrat favorizovaného kandidáta, bývalého liberálního socialisty, nyní spíše centristy Emmanuela Macrona. Třetím byla zatím interference vyšetřovacího soudu, jež fakticky učinila z Fillona, kandidáta pravice, morálně nezpůsobilého jedince.

Obvykle se dosud již v tomto čase v předchozích prezidentských volbách stávalo, že proti sobě do ringu nastoupili dva rivalové: například Valéry Giscard d´Estaing proti Françoisi Mitterrandovi (1981), Nicolas Sarkozy proti Ségolene Royalové (2007), François Hollande proti Sarkozymu (2012). Fakt, že tři z pěti kandidátů neprošli primárkami, totiž Emmanuel Macron, Jean-Luc Mélenchon, a samozřejmě ani Marine Le Penová, vytvořil handicap zejména pro stranické kandidáty. To silně zamávalo celou politickou scénou.

Mimochodem, je vlastně otázkou, do jaké míry bylo nezbytné prosadit uvnitř aparátů stran volby, které ze své logiky generují zejména radikální kandidáty. Někteří to považují za americký import. Duch páté republiky, postavený od roku 1958 na sdílení moci mezi prezidentem a parlamentem, ovšem se silnými prezidentskými pravomocemi (prezident rozpouští parlament, je šéfem armády a má v kompetenci i zahraniční politiku), utvořil postupem času – navzdory ideologický etiketám prezidentů – z této republiky fakticky režim, jenž nemá s republikou, zejména ve špičkách výkonné moci, nic moc společného, připomíná to spíše značně zbyrokratizovaný systém kryptomonarchistický. Statut prezidenta, fakticky demokratického monarchy, do jehož rukou dosud skládali všichni své pověřovací listiny, zná mocensky jeden ústupek – tzv. cohabitation, souvládí, kdy prezident jmenuje premiérem osobnost z protichůdného tábora. Udělal to jako první Mitterrand, potom i Chirac. Francouzi, tolik hrdí na svou revoluci z roku 1789, mají v systému ovšem zásadně rozporuplné prvky.

Prvním zlomem letošního prezidentského zápolení byly tedy primární volby na přelomu roku, a to nejprve na pravici a potom na levici. Oba nečekaní vítězové: Fillon a Hamon zaznamenali, a to zejména Hamon, doslova raketový vzestup ve výzkumech. Kandidát Fillon stál o celých pět procentních bodů (30 %) před Marine Le Penovou (25 %) na čele výzkumů, kandidát Hamon vyletěl z mizivého skóre (6 %) koncem ledna již na skóre rekordní svou dynamikou (16 %), čímž zabrzdil konkurenčního Mélenchona.

Druhým faktorem, jenž posílil faktický zlom mezi socialistickým aparátem a samostatně se deklarovaným kandidátem, byla turbulentní kandidatura Emmanuela Macrona, vzešlého z lůna socialistů, kde vykonával dokonce klíčové ministerské funkce – a to ministra ekonomie; zákon dokonce vláda prosadila silovým prostředkem v parlamentu, a to díky zákonnému paragrafu 49.3, jenž umožňuje zákon schválit bez potřebné většiny. Dlouhodobě Hollandem protežovaný Macron fakticky způsobil puč uvnitř své strany i mocenského aparátu, za niž vykonával exekutivní funkci. Rozhodnutí prezidenta Hollanda dne 1. prosince nekandidovat bylo faktickým výsledkem „liberálního obratu“, jehož inspirátorem byl Macron. Systém, jenž vyřadil nejprve Hollanda, ale i bývalého premiéra Manuela Vallse, který byl v primárkách poražen Hamonem, fakticky vyřadil sám sebe.

Dosud nejsilnější faktor, jenž nyní určuje zásadní napětí, je obvinění republikánského kandidáta Fillona, s nímž přišel 24. ledna satirický týdeník Canard enchaî, po němž následovalo i obvinění Marine Le Penové – oba měli podle justice fiktivně zaměstnávat své asistenty, v případě Fillona se jednalo o rodinné příslušníky. Nikdy v dějinách páté republiky se nestalo, že by do volebního procesu jen několik týdnů před kláním vstoupily orgány trestního řízení. Tento rys, jenž tolik nahrává zvyšující se morální hysterii, nejprve zasadil silnou ránu pravicovému lídrovi. François Fillon v první reakci nejprve ustoupil a připustil, že gaullisticky odstoupí, pokud by byl obviněn. Později pochopil, že by tím celou pravici poslal doslova do pekel.

Jeho prvotní propad koncem ledna se postupně vrátil do původní polohy. Fillon nasadil stejný styl, jímž je proslulá jeho radikálně populistická soupeřka Marine Le Penová. Obvinil systém: svůj případ označil za „atentát“ a „úkladnou vraždu“ – a rozhodl se ve svém boji pokračovat. Mimochodem: finanční prokuraturu (tzv. Parquet national financier, PNF), která to na Fillona spustila, jak připomíná advokát Éric Dupont-Moretti, byla vytvořena socialistickou nomenklaturou. A proč nešetřila kauzu s fiktivními asistenty Fillona již před lety, kdy tak mohla učinit? Proč soudci otevrají kauzu uprostřed volební kampaně? Jak píše spisovatel a editorialista Franz-Olivier Gisbert v liberálním týdeníku Le Point: „Ukazují, že sama justice nemá čisté ruce. A jsou dokonce trochu upatlané od marmelády.“ Mimochodem, jako poslanec má stejně jako Le Penová imunitu a nemá povinnost se vystavovat žádným soudním a policejním příkazům. Ze 17% propadu se zvedl Fillon zpátky na 20 %.

Tam, kde Fillon ztratil, získal Macron. A to zejména strategickou aliancí s Françoisem Bayrouem, veteránem politického středu, který se rozhodl nevyhlásit počtvrté svoji prezidentskou kandidaturu (nazval to aktem „abnegace“, tedy „popření“). Bayrou takto zatápěl jak Sarkozymu, tak Hollandovi – byl to on, kdo často dával palec nahoru, nebo dolů. Nyní se rozhodl pro Macrona – „za určitých podmínek“, mezi nimiž zaujme snaha po větší politické pluralitě (implicitní popření dosavadní dominance jedné ze stran a jejich střídání s druhou) a zákon o morálním chování politiků. Macron, dosud vnímaný jako liberálně otevřený, nicméně přeci jenom socialista, tím získal vyšší statut i pro voliče pravice a pravého středu. Posílil ale i Mélenchon, jenž tím dotáhl Hamona: oba se nyní pohybují na nějakých 13 %.

Mélenchon si toho je vědom, když v televizi řekl: „Promiňte, když mluvíte o tom, že debata je pošpiněna aférami některých. Ne mnou! To se týká paní Le Penové a pana Fillona!“ A programy kandidátů? Kde jsou jejich programy?

Může Marine Le Penová vyhrát? Ano, může...

Kardinální otázka, která všem po nocích bují v hlavě, zní: „Může Marine vyhrát?“ Ano, může. A důvodů je hned několik. Její tzv. skleněný strop, jímž nedokázala dosud v jiných volbách prorazit výše (v těch departamentálních bojovala o čtyři, nezískala žádné), se nyní ve výzkumech prezidentských pohybuje kolem 27 %. Stabilní výsledek, který před nějakým rokem, ba i více, dosahoval ještě více – někdy až na 32 %. Všechny agentury výzkumného mínění ale zároveň ve svých modelech vidí Marine Le Penovou jako poraženou: ať už by se jednalo o Macrona – v řádu dvaceti procentních bodů, např. 60 % ku 40 %, u Fillona by to bylo méně, např. 52 % ku 42 %.

Jenže, toto zároveň předpokládá, že voliči se ke svým preferencím přiznají. Atmosféra ve francouzské společnosti dlouho tabuizovala problém Národní fronty (FN) a jejích témat. V dobré společnosti se zkrátka nikdy nebylo dobré přiznávat k tomu, že „Le Pen má pravdu“, a týkalo se to zejména jejího otce a zakladatele strany Jeana-Marie Le Pena. Národní fronta byla degradována na stranu koloniálních nostalgiků, degenerovaných pozdních royalistů, antisemitů – a nakonec i rváčů, kteří podporují svého šéfa piráta (s páskou přes oko, již nosil Le Pen jako symbol, dokud si nekoupil skleněné oko). To už je ale dlouho – od nástupu Marine Le Penové v roce 2011 – to tam.

Dcera svého otce dokázala „obrousit hrany“. Již neprosazuje trest smrti, zdržuje se antisemitských výpadů – a místo židů si našla muslimy, na které nyní cílí. Národní fronta ale vždy upozorňovala na problém imigrace, už v době, když premiér Michel Rocard hledal, jak vyřešit „bídu celého světa“. Francie byla vždy „na prvním místě“. Dokonce i židovské asociace vnímají předsedkyni Le Penovou jako spojence (proti radikálním muslimům). Nyní chce její strana „pouze“ vystoupit ze společné evropské měny, vystoupit z Evropské unie, uzákonit důchodový věk na 60 let, podpořit sociálně znevýhodněné a budovat... prostě nezávislou Francii (téměř jako Charles de Gaulle).

Jenže na rozdíl od globalistického Macrona přes radikální snílky Hamona a Mélenchona, jeden by chtěl schválit marihuanu a univerzální příjem, druhý na čele hnutí France insoumise (Francie nepoddajná) založit solidární šestou republiku, až po Fillona, bývalého premiéra, na němž mohl ještě Sarkozy štípat dříví, mají všichni zkušenost s mocí. Jenže prezident Hollande také nebyl nikdy ministrem, že? A Emmanuel Macron? Bude mu radit jeho půvabná, o čtyřiadvacet let starší blonďatá učitelka Brigitte?

V tom je totiž jádro pudla. I levicový týdeník L´Obs, který v tomto týdnu kreslí „politickou černou fikci“ nástupu Marine Le Penové k moci, ještě před časem trumfoval na své titulní straně koláží, na níž se skvěl Emmanuel Macron v giscardovském hábitu prezidenta s titulkem, parafrází Hollandovy věty: „Lui - président? (On – prezidentem?)“. Sociolog Jerôme Fourquet agentury Ifop soudí, že úroveň jeho popularity je „nesmírně vysoká s ohledem na to, že za sebou nemá žádný aparát, který by předtím neexistoval“. A to může být zrádné. Oněch famózních 20 % není podle něho dost: na status Marine Le Penové to podle něj nestačí. A ve srovnání s Fillonem je to doslova v „úrovni chyby“.

Podle nedávného výzkumu Ifop tvoří „tvrdé jádo“ Emmanuela Macrona pouze 36 %. V porovnání s ostatními, je to žalostně málo. Ani podpora Bayroua, jenž nedisponuje velkým aparátem a jehož podpora je symbolická, to nevytrhne. I takový Hamon má „tvrdé jádro“ mnohem silnější: 58 %; Mélenchon má podle téhož výzkumu 62 % a Fillon dokonce 70 %. A kolik má Le Penová? Celých 81 % voličů si je jistých, že ji bude volit! Pokud k tomu připočteme dosud rekordní čísla deklarované neúčasti – pohybující se kolem 34 %, vypadá výsledek druhého kola mnohem méně jistý. I když se zdá podle výzkumů, že má Macron trůn na dosah, nelze podle politologa Thomase Guénolého nevidět, že na rozdíl od ostatních, kteří mají za sebou jasnou minulost a politickou dráhu, je tato „politická kometa“, jež by ráda vypadala jako „kouzelný princ“, spíše „bublinou naplněnou mýdlovou pěnou s héliem“.

Nebo ještě jinak. S ohledem na aparát a voličské jádro, jímž disponuje Fillon, by byl pro demokracii jeho pokles dramatičtější zprávou než cokoliv jiného. A to nejen pro volby prezidentské, ale i stav poté, kdy má dojít k volbám parlamentním. Ty bývají často kopií výsledku voleb prezidentských. Macron, ale ani Le Penová ji dnes nemají. Zkrácení mandátu prezidenta ze sedmi na pět let, jak ho prosadil socialistický premiér Lionel Jospin, je smutným dědictvím, v němž se prezident stává rukojmím aparátů. Když ale aparáty zanikají? Co s tím? Jospin již svým působem zaplatil – porážkou v prezidentském klání roku 2002.

Tehdy, 21. dubna 2002, se do druhého kola dostal s Jacquesem Chiracem ještě někdo jiný: Jean-Marie Le Pen. Tehdy mu stačilo nějakých 16,86 %, zatímco Jospin zůstal pod prahem s 16,18 %. Rozhodovaly desetiny i setiny...

Večerník Le Monde oznamuje, že nárůst Le Penové počal znepokojovat evropské bankéře. Nejen ty francouzské. Nikdo zkrátka možnost, že by Marine Le Penová mohla vyhrát, nemůže prostě vyloučit. Bonne soir et bonne nuit!


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: .

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Odvolat Moravce? Hovado, žvanilové. Zdeněk Zbořil ostře kritikům Zemana a Klause...

6:30 Odvolat Moravce? Hovado, žvanilové. Zdeněk Zbořil ostře kritikům Zemana a Klause...

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA Jen politické rozhodnutí, které má snížit úroveň významu úřadu prezidenta. I …