Není jich moc, přesto se kolem nich točí nejen jejich vlastní byznys, ale i politika. Buď přímo, nebo v zákulisí. „Zkušenosti s miliardáři v politice jsou vesměs špatné. Většinou vytvoří politické hnutí, které je nějakým způsobem zcela závislé na nich, nikoli na vnitřních demokratických strukturách. Hnutí nějakou dobu uspějí, ale pak se začnou projevovat problémy s vnitřní demokracií, protože mechanismy nefungují tak jako ve standardních politických stranách. Nastává většinou propojení politiky, byznysu a médií, protože politici si pojišťují svou pozici tím, že skupují média, aby měli větší kontrolu,“ uvedl politolog Jiří Pehe.

Zkušenosti s tímto druhem byznysmenů může ovlivňovat i to, jak k majetku vlastně přišli. „Miliardářů v politice je málo a často jsou skrytí. Lidé, kteří získali majetek, a pokud to není dědictví nebo výhra, tak mají manažerské zkušenosti, intuici nebo nějaký druh talentu, což by se dalo v politice zúročit. Politika ale není podnikání a je to disciplína, kde daleko více záleží na empatii, komunikaci, týmové hře, což často lidé, kteří byli zvyklí řídit koncerny, úplně zvyklí nejsou a může jim dělat problém chápat základní abecedu politiky,“ popsal politolog Lukáš Jelínek. „Úspěšní podnikatelé mohou být pro politiku přínosem, ale pokud se chovají neeticky, tak pochopitelně mohou být i velkým rizikem,“ dodal.   

Berlusconi se o moc nedělil, volby vyhrál napoprvé 

Typickým příkladem majetného muže v politice je bývalý předseda italské vlády Silvio Berlusconi. „Šel na to možná trochu jinak než někteří z těch miliardářů, které vidíme tady u nás, protože se nejprve pokusil založit politické hnutí Forza Italia, teprve pak z něj vytvořil politickou sílu. Měl to štěstí, že hned napoprvé vyhrál volby a nemusel se s nikým dělit o moc, ale viděli jsme, že jeho způsob opakovaně nefungoval,“ uvedl Pehe a popsal i další příklady.