1) Piráti obětí dezinformací
Hned o volební noci vystoupili Piráti podporováni STANaři s tezí, jak se stali obětí dezinformací, hoaxů, lží, negativní kampaně a tak podobně. Vzápětí zaplavily sociální sítě příspěvky pirátských podporovatelů o tom, jak se hrdinně Piráti obětovali, aby mohl opoziční blok zvítězit.
Věříte, že je prezident Zeman ve stavu, kdy není schopen ničeho?Anketa
Podstatou tohohle mýtu je představa, že Piráti zafungovali jako živý štít, který schytal všechny střely z děla Andreje Babiše, aby před nimi uchránili SPOLU a STAN. V tomhle mýtu jsou tak Piráti stavěni pomalu na roveň sparťanských 300, kteří padli, když se postavili Peršanům v Thermopylském průsmyku.
Přitom pravda je daleko obyčejnější. Piráti se prostě dostali do normálního politického střetu. To, co se jim dělo, je naprosto normální. Všichni politici a politické strany to zažívají dnes a denně. Jediný rozdíl je v tom, že na rozdíl od Pirátů nejsou plačky.
A pokud se Piráti stali obětí dezinformací, pak jedině té vedené z jejich vlastních řad. Nápady na zdanění nadměrných metrů, spojení s Antifou, přitakávání na znárodňování, nebo v podstatě cokoli, co řekli nebo udělali jejich vlastní europoslanci, to všechno si Piráti udělali sami. To za ně nevyrobil nějaký kremelský rozvědčík, to vyrobili jejich vlastní podporovatelé, jejich vlastní členové, jejich vlastní poslanci a europoslanci a v neposlední řadě i jejich vlastní předseda.
A proč je to důležité? Protože žijeme v rostoucí snaze státu a Evropské unie regulovat sociální sítě a znovuzavádět cenzuru. Tahle snaha bude sílit a kecy o tom, jak dezinformace ovlivnily české volby, budou platformou, na které Piráti a STAN budou v nejbližších letech tlačit omezování svobody slova a financování nejrůznějších fact-checkingových neziskovek z peněz daňových poplatníků.
2) Obrovské množství propadlých hlasů
Zaokrouhleno na celé číslo, letos propadlo 20 %. To zní na první pohled jako hodně. A hodně to skutečně je. Je však ten letošní propad nějak a něčím výjimečný a neobvyklý? Ani ne.
V roce 2010 propadlo 19 %. (Tehdy ze Sněmovny vypadli lidovci.) A velké propady (přirozeně) byly i v prvních volbách let 1990 a 1992 (shodně 19 % po zaokrouhlení na celá čísla). Ale i ve volbách v letech 2002 a 2006 byl propad dvouciferný, tehdy na hodnotě 12,5 %. Jediné volby, kdy byl propad jednociferný, přesněji 6%, byly roky 2006 a 2017.
Zároveň není pravda, že by letos pod čárou ponoru skončil nějaký jednolitý blok. Naopak propadlé hlasy můžeme rozdělit do celkem tří táborů. Předně jsou to komunisté a socialisté. (Dohromady 8,3 %.) Pak národní pravice v podobě Trikolory a Volného blok. (Dohromady 4,1 %.) A konečně to je Robert Šlachta a jeho Přísaha, tedy protikorupční a protestní strana. (Ale i do určité míry profesní, protože ji podle dostupných informací ve velkém volili příslušníci bezpečnostních složek.)
A pak tam samozřejmě můžeme najít změť dalších pidistran a straniček, z nichž nejzajímavější mohou být Zelení (1 %). Ale pokud si někdo myslí, že tady je nějaký spící blok 20 % parlamentně nereprezentovaných voličů, který by mohl povstat pod vedením nějakého nového vůdce v příštích volbách, tak se šeredně plete.
A stejně tak se šeredně pletou všichni ti, kteří věří, že tady těch 20 % nějak ve velkém do budoucna vyluxuje Andrej Babiš nebo Tomio Okamura. Jistě, budou se o to snažit, ostatně už to i avizovali, a nějaké hlasy v těch vodách získat mohou. Cestou také mohou být fúze a přetahování osobností z těch stran.
Takže se můžeme třeba dočkat, že příští rok na podzim podpoří hnutí ANO do Senátu Roberta Šlachtu. Nebo že SPD přetáhne nějaké lidi z Trikolory. Ale představa, že drtivá většina voličů (zvláště pak těch, co volili KSČM nebo ČSSD) jen tak z ničeho nic přejde jinam, je lichá.
Ostatně tihle lidi mohli volit Tomia Okamuru nebo Andrej Babiše už teď a neudělali to. Moc dobře přitom věděli, že strana, kterou budou volit, se nemusí do Sněmovny vůbec dostat, ale přesto se rozhodli jí podpořit a riskovat propadnutí svého hlasu.
3) Levice zmizela
Ze Sněmovny vypadli sociální demokraté a komunisté. To však neznamená, že sněmovní levice přestala existovat. Jednak jsou tam pořád Piráti. Ale hlavně, novou levicí je Andrej Babiš a jeho hnutí ANO.
(*1988) Na Univerzitě Karlově vystudovaný politolog. Milovník historie, dobrého jídla, cestování a zahradničení.
Dlouhodobě žije v zahraničí. Píše pod pseudonymem, protože nechce svého zaměstnavatele vystavit tlaku politicky korektních aktivistů.
Infobox
Michal Bok (*1988)
Sice se nehlásí otevřeně k socialismu, ale levicové voliče obsluhuje už dávno. (Ostatně i proto k němu utekli od ČSSD a KSČM.) Babiš totiž hájí jejich zájmy. A nic jiného než hrát levici mu ani v nové Sněmovně nezbývá.
Již brzy totiž vznikne středopravá vláda v čele s Petrem Fialou. Jak do té vlády bude Andrej Babiš chtít jít? Zprava? To asi těžko. Půjde do ní zleva. Bude na ni útočit z levicových a levostředových pozic.
Ostatně Andrej Babiš se na tento pochod ze středu doleva vydal už dávno. A vidět to můžeme i na jeho rétorice, kdy v líčení hrůz let devadesátých a toho, jaké to všechno bylo Palermo, můžeme slyšet ozvěny tezí o spálené zemi, se kterou kdysi Miloš Zeman dokázal vytáhnout ČSSD z politického suterénu do první ligy české politiky.
Často se mluví o tom, že česká společnost je rozdělena na dvě zhruba stejné poloviny. A je to pravda. Přes všechny další, ale dílčí drobnosti a štěpení, však nevidíme, že základem štěpení na tyto dvě poloviny je dělení na vítěze a poražené, na ty pro které byl Listopad 1989 a následná ekonomická transformace změnou k lepšímu a na ty, kteří v současném režimu strádají a nostalgicky vzpomínají na budování socialismu a na to, jak „za Husáka bylo dobře, stavěly se byty a vlastně nám nic nechybělo.“
Mluvčím téhle druhé skupiny se už dávno stal Andrej Babiš a v nové Sněmovně, ve které je nalevo od ANO už jen zeď, to bude vidět ještě výrazněji.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Michal Bok
