Všechny právní nástroje, které Úmluva vyžaduje k potírání násilí na ženách a domácího násilí české právo již obsahuje. I bez ratifikace Úmluvy. Jedinou výjimkou je účinné legislativní opatření proti stalkingu, které se však zatím nepodařilo napsat žádnému členskému státu. V souvislosti s ratifikací Úmluvy však ČR hrozí problém povinného financování nevládních neziskových organizací zaměřených nejen na pomoc obětem násilí, což je velmi žádoucí, ale i politických neziskovek zabývajících se genderem. V souvislosti s potenciálním vstupem ČSSD do vlády s ANO roste pravděpodobnost, že Úmluva bude Parlamentem ratifikována.
ČR k Úmluvě přistoupila jako 41. signatář v období minulé vlády premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD). Tedy jako jeden z posledních členů Rady Evropy. Minulá vláda Úmluvu nepředložila Parlamentu k ratifikaci pro odpor lidovců. Už při projednávání záměru přistoupit k Úmluvě protestovali lidovci na úrovni vlády. Všichni ministři za KDU-ČSL hlasovali proti. Podpis Úmluvy prosazoval v minulé vládě především ministr bez portfeje Jiří Dienstbier (ČSSD). Podle tehdy platné koaliční smlouvy by Úmluva vlastně být podepsána neměla. Tehdejší koaliční smlouva mezi ČSSD, ANO a lidovci zakazovala na vládní úrovni dvěma stranám přehlasovat tu třetí. Což se v případě přistoupení k Istanbulské úmluvě stalo. Jenže koaliční smlouva není obecně závazný právní předpis. Je to jen vyjádření vůle smluvních stran na vzájemné vládní spolupráci. Lidoveckým ministrům se to sice nelíbilo, ovšem ne natolik, aby koaliční smlouvu z důvodu jejího porušení vypověděli a odešli do opozice.
Menšinová vláda v demisi vedená premiérem Andrejem Babišem (ANO) sama Úmluvu k ratifikaci Parlamentu nepředložila. Generálnímu tajemníkovi Rady Evropy však nahlásila, že ratifikaci Úmluvy lze očekávat v druhém pololetí letošního roku. Zřejmě v souvislosti s plánovaným vstupem ČSSD do vlády.
O co jde?
Úmluva má 81 článků a 1 dodatkový protokol o výsadách a diplomatické imunitě kontrolního a monitorovacího orgánu GREVIO. Větší část Úmluvy se týká zákazu násilných skutků, vynucených a dětských sňatků, ženské obřízky, nucených potratů a sterilizací, stalkingu, sexuálního obtěžování a psychického týrání. Respektive závazku členských států prohlásit tyto formy útoků za trestné činy a postihovat je v trestním řízení. Včetně napomáhání a nabádání k nim.
Úmluva obsahuje i právně precizní definice těchto skutků. Na rozdíl od některých skandinávských zákonných definic, které za znásilnění považují i pohlavní styk bez kondomu nebo sex bez předchozího písemného souhlasu všech účastníků, je definice znásilnění podle Úmluvy přesně vystihující podstatu toho, co si pod znásilněním představuje normální civilizovaný člověk. Tedy sexuální aktivitu prováděnou proti vůli jednoho z účastníků. Totéž lze říci o ostatních definicích nežádoucích útoků.
Fotogalerie: - Přijetí Sobotky na Hradě
Věcně nelze nesouhlasit ani s požadavkem na přijetí zákonného nástroje proti stalkingu. Podle článku 34 se smluvní strany zavazují k přijetí „nezbytných legislativních i jiných opatření k tomu, aby úmyslné a opakované výhružné chování vůči druhé osobě, jež u ní vyvolává obavy o bezpečnost, bylo klasifikováno jako trestné.“ Zatím však mají všechny státy světa problém takové zákonné opatření vytvořit. Respektive zapracovat je do své národní legislativy v podobě, která by byla skutečně účinná a použitelná. Právní řády mnoha zemí obsahují opatření jako soudní zákazy nebo příkazy. Soudce může podle zákona stalkerovi zakázat výkon určitých činností, které obtěžují oběť. Pokud by pachatel v této činnosti nadále pokračoval, tak by se vystavoval trestnímu postihu pro maření výkonu soudního rozhodnutí. Což je trestný čin, za jehož spáchání lze uložit i nepodmíněný trest odnětí svobody v délce několika let. Problém všem je, že stalkeři často bývají při týrání oběti velmi vynalézaví. Když jim soud zakáže jednu nebo více činností, tak vymyslí něco jiného, čím by oběti ztrpčovali život. Právní řešení tak má často podobu mnohaletých soudních tahanic. V některých zemí může soud vydat zákaz přiblížení nebo kontaktu pachatele s obětí. V praxi je však problém jej v rozsudku vhodně definovat. Zaručeně účinné je vymezení zákazu přiblížení na vzdálenost několika kilometrů. Které ovšem v praxi zejména ve městech není proveditelné. Nejen v ČR tento problém na zákonné vyřešení teprve čeká.
Součástí Úmluvy je i zavedení nástrojů, které mají chránit oběti uvedených trestných činů. I v našem trestním řádu a zákonu o Polici ČR máme například zakotven institut vykázání. Policista, který je povolán řešit případ domácího násilí, může za účelem ochrany oběti vykázat útočníka na několik dnů ze společného bytu. Prodloužit vykázání na delší dobu může trestní soud. Tato právní úprava byla u nás vypracována v době vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS). Na její tvorbě se podílela tehdejší vláda i opozice v součinnosti s Policií ČR, Soudcovskou unií a organizacemi zabývajícími se pomocí obětem trestných činů. Do podoby zákona byla tato úprava Parlamentem kodifikovaná v době vlády premiéra Petra Nečase (ODS).
Tyto části úmluvy, které se týkají trestního práva, jsou pro ČR bezproblémové. V našem právním řádu je máme zakotveny i bez ratifikace Úmluvy. Vypracování a sjednání trestní části Úmluvy podporovala ČR od počátku prací na Úmluvě. Expremiér Nečas je označil za politicky neutrální.
Tehdejší vláda však měla problém s některými pasážemi Úmluvy, které považovala za „politické“. Úmluva například v článku 3 písmenu c) definuje „gender“ jako „společensky ustavenou roli, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže“. Zejména feministkám tato věc velmi vadí. Nečasově vládě a v minulé vládě lidovcům zase vadilo ustanovení článku 6, které signatářské země zavazují „při implementaci a vyhodnocování dopadu ustanovení této Úmluvy zohledňovat genderové hledisko, prosazovat a aktivně naplňovat politiku rovnosti a dělby pravomocí mezi ženami a muži“. Je dost těžké určit, co tím vlastně autoři Úmluvy konkrétně mysleli. A co se tedy po členských státech požaduje.
V čem máme problém
Česká republika má problém v naplnění některých pasáží, které požadují hmotnou podporu obětem násilí, a to nejen násilí na ženách nebo obětem domácího násilí. V důsledku trestného činu se do vážných finančních problémů může dostat kdokoli. A stát nemá nástroje, kterými by obětem uměl v takové tíživé situaci pomoci. Vedlejším důsledkem „běžné“ loupeže může být i vážné ublížení na zdraví oběti. Úraz utrpěný při útoku ji může na několik měsíců – nebo i trvale – vyřadit z dosavadního způsobu získávání obživy. Už snížení příjmů na polovinu a méně – během nemocenské – může oběť trestného činu přivést do vážných finančních problémů. Může se stát, že z nemocenské není schopna platit hypotéku, nebo nájem. V důsledku čehož se dostane do exekucí, nebo se může stát bezdomovcem. Náš právní řád sice zná institut odškodného, které je pachatel v případě vypátrání a usvědčení povinen uhradit oběti z rozhodnutí soudu. Jenže ne každého pachatele se podaří vypátrat. A samostatnou kapitolou je pak usvědčení. Průměrná délka trestního řízení je u nás 6 let. Jenže oběť trestného činu potřebuje pomoci ne až po šesti letech od útoku, ale právě v době bezprostředně po útoku. A to náš stát neumí. Nemá na to zákony, a v rozpočtu tudíž ani peníze.
Která skupina obyvatel potřebuje od státu okamžitou pomoc?Anketa
Úmluva požaduje, aby signatářské státy a jejich orgány – kam se počítají i obecní samosprávy – uměly pomoci obětem násilí na ženách a domácího násilí. V praxi s tím má náš stát problém. Státní bytovou výstavbu zastavila ještě československá federální vláda premiéra Mariana Čalfy (OF). ČR ji i přes halasné sliby mnoha politiků nikdy neobnovila. Dokonce k tomu ani nebyly vypracovány příslušné zákony.
Státní byty vláda předala obcím. A velká část z nich byla privatizována. Stát na obce převedl i pozemky, na nichž by bylo možné byty stavět. Obce však tyto pozemky většinou rozprodaly developerům. Místo bytů vyrostlo mnoho kanceláří, z nichž část ani není obsazená. Obce byty staví v jen velmi malé míře. Většina nových bytů je stavěna developery. A nabízena za ceny, které jsou zejména ve větších městech mimo možnosti rodin, v nichž oba partneři pracují a vydělávají průměrnou mzdu v národním hospodářství. A méně než průměrnou mzdu vydělává více než 70 % populace. Ve velkých městech je proto kritický nedostatek bytů i pro úplné rodiny. A pro matky samoživitelky je byt bez pomoci rodičů prakticky nedostupný. Jenže oběť domácího násilí se stává často právě matkou samoživitelkou.
Prolém ještě zhoršuje, že část bytů je používána nikoli k pronájmu za účelem bydlení, ale na tzv. sdílenou ekonomiku. Jejich majitelé je pronajímají turistům. Takto jsou jen v Praze pronajímány celé bloky domů. Na rozdíl od turisticky vyspělých zemí náš stát tento fenomén nijak nereguluje. A navíc toleruje daňové úniky, které tento typ podnikání provázejí.
Na venkově sice jsou volné byty. Jenže tam nelze z velkých měst oběti domácího násilí „přeložit“. Oběť potřebuje nadále chodit do práce, aby se uživila. Případně uživila ještě dítě. A práce na venkově není. Zčásti i proto, že stát formou investičních pobídek soustředil pracovní místa do několika průmyslových zón v okolí velkých měst. V nich je dnes problém sehnat zaměstnance. A tyto oblasti trpí nedostatkem bytů i pro „normální“ zaměstnance. A už vůbec je nemají pro oběti trestných činů. V jiných venkovských oblastech ČR zase lidé trpí nedostatkem pracovních příležitostí.
Jak je to ve světě
V západoevropských zemích stát i obce provádí výstavbu nájemních bytů ve veřejném vlastnictví. V bytech označovaných jako „sociální byty“ bydlí nejen matky samoživitelky, nebo vyloženě chudí lidé. Ale často i policisté a jiní veřejní zaměstnanci. Nedostatek bytů je tam méně akutní.
Západní země však mají jiný problém. V tzv. „no-go zónách“ státní právo prakticky neplatí. V přistěhovaleckých čtvrtích vládnou nikoli státní nebo obecní úřady a policie, ale kriminální gangy. Na mnoha místech je používáno islámské právo šaría. A vynucují ho nezákonné šariatské hlídky, které terorizují obyvatelstvo.
Jen těžko si lze představit, jak západní státy hodlají Úmluvu zavést v těchto no-go zónách. To by fakticky bylo možné pouze v případě ústavního zákazu islámu a za pomoci masivního nasazení policie a armády v režimu výjimečného stavu a stanného práva.
Respektive při vyhoštění velkého množství muslimů, kteří v no-go zónách žijí. Jenže řada z nich má již občanství dané země, takže je vyhostit nelze. Problém představují i komunity imigrantů ze zemí subsaharské Afriky. Právě mezi nimi je dodnes prováděna ženská obřízka. Stejně jako vraždy „ze cti“. A bohužel i v Evropě.
Tento praktický problém Úmluva řešit neumí. Z nějakých genderových učebnic si muslimové i Afričané udělají leda táborák.
Tyto problémy v západoevropských zemích může Úmluva naopak ještě zhoršit. V kapitole VII. je zakotveno, že násilí na ženách má patřit k důvodům, kvůli nimž má být poskytován azyl. Samo o sobě by na tom nebylo nic špatného. Je pravda, že v řadě zemí s islámským státním zřízením má režim podobu totalitní diktatury. Za nenošení šátku může být žena ukamenována. Za politické aktivity oběšena. Takové ženy by jistě zasloužily ochranu. Problém je ovšem v tom, že toto ustanovení v kombinaci s dalšími ustanoveními migračního a azylového práva může být v případě použití bez jakéhokoli omezení – např. vynětí z práva na zcelování rodin – použito vůči evropským zemím jako „migrační zbraň“. Írán, Saúdská Arábie a další islámské diktatury by mohly vyslat do Evropy miliony žen s úkolem žádat o azyl. Ten by jim podle Úmluvy byl udělen. Následně by si požádaly o sjednocení rodin. A v tu chvíli bychom v Evropě mohli mít i pachatele násilí na ženách. Prakticky celý muslimský svět. Který je ovšem k ženám nepřátelský a ženy považuje za méněcenné bytosti.
Sjednání výhrady
K Úmluvě lze přistoupit s určitými výhradami. To znamená, že pro signatářskou zemi, která si vyhradila výjimku, určitá část Úmluvy neplatí. Jenže výjimky lze sjednat podle článku 78 pouze pro některé oblasti. Kapitola VII., která se týká migrace, je rozepsána do článků 59 až 61. Výhradu lze sjednat pouze k článku 59, který se týká vyhoštění žen, jež získaly občanství sňatkem. K nejproblematičtějším pasážím výhradu sjednat nelze. A výhradu nemůže v takovém případě učinit ani Parlament při ratifikaci. Což je u mezinárodních smluv krajně neobvyklé.
Sjednání výhrady – aspoň částečné – by si zasloužily i články 8 a 9, které zavazují členské státy k finanční podpoře nevládních neziskových organizací. Finanční podporu si určitě zaslouží organizace, které poskytují pomoc obětem trestných činů, nebo které provozují útulky pro matky s dětmi. Když tyto činnosti stát neumí zajistit a provozovat sám, tak není nic špatného na tom, pokud tyto služby pro občany nakoupí klidně i u nevládních neziskových organizací. Stejně jako v případě domovů důchodců nebo specializovaných zařízení pro postižené.
Problém ovšem je, že články 8 a 9 mohou sloužit i jako právní základ k financování politických neziskovek zabývajících se genderem. Pro takovou členku vlády, jako byla v minulé Sobotkově vládě ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová (ČSSD), mohou v případě ratifikace Úmluvy články 8 a 9 dávat právní základ k vyplácení dotací politickým neziskovkám jako Gender studies. Její zaměstnankyní byla Marksová Tominová před svým jmenováním ministryní. A jako ministryně do ní „napumpovala“ miliony ze státního rozpočtu na dotacích. I když tuto neziskovku financuje zároveň Open Society Fund maďarského miliardáře George Sorose. Po ratifikaci Úmluvy by nalévání peněz do genderových neziskovek mohla některá nástupkyně Marksové Tominové dokonce považovat za mandatorní (povinný) výdaj.
Řada politických genderových neziskovek přitom žádnou fyzickou pomoc obětem trestných činů neprovádí. Za státní peníze se v nich pouze „tlachá“ a vyrábějí se brožurky o genderu. Které ovšem znásilněné ani týrané ženě nijak nepomohou. Tyto aktivity ve skutečnosti ujídají veřejné peníze, které by bylo možné použít na opravdovou pomoc obětem trestných činů.
K těmto článkům ovšem výhradu rovněž sjednat nelze.
GREVIO a EU
Na sociálních sítích obíhá řada informací, podle nichž má Istanbulská úmluva posloužit k založení evropské agentury, která by v EU vykonávala podobné pravomoci jako v Norsku nechvalně proslulý Barnevernet. Tato nestátní nezisková organizace v Norsku provádí odebírání dětí z rodin a jejich umisťování do pěstounské péče nebo k adopcím. I v ČR jsou známé případy některých jejích skandálních zákroků.
V souvislosti s Istanbulskou úmluvou je jako o kandidátovi na tuto funkci zmiňována Expertní skupina pro potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (GREVIO). Ta je zřízena podle kapitoly IX. jako monitorovací orgán. Má mít 10 až 15 členů volených Radou Evropy. Podle Úmluvy v něm má být rovnoměrné zastoupení obou pohlaví. V tuto chvíli je zvoleno 12 členek. A člen žádný.
GREVIO tak, jak je popsáno v Úmluvě, má být spíše byrokratickým orgánem. Má shromažďovat různé zprávy a statistiky z členských států a vyhodnocovat je. Také má mít pravomoc jezdit do členských států na inspekční návštěvy.
Přímo v textu Úmluvy však není uvedeno nic, co by zavdávalo podezření, že by se GREVIO mělo stát evropským Barnevernetem.
Určitou neobvyklostí je pouze to, že se má smluvní stranou Úmluvy stát EU. V případě ostatních úmluv Rady Evropy o lidských právech EU smluvní stranou není. Pokud by se EU jako celek stala smluvní stranou Evropských úmluv o ochraně lidských práv Rady Evropy, tak mohla členským státům ušetřit řadu právních problémů, které způsobila Chartou základních práv EU a Evropskou sociální chartou. Úmluvy Rady Evropy řeší lidská práva mnohem lépe než charty EU. Podle nich je vypracována i Listina základních práv a svobod, která je nedílnou součástí Ústavy ČR. Charty EU zaručují mnohem méně práv. A paradoxně svou nadřazeností vnitrostátní úpravě mohou při nevhodné aplikaci Evropským soudním dvorem způsobit „vykuchání“ práv občanů EU.
Není úplně jasné, proč se má EU stát smluvní stranou právě této jediné Úmluvy Rady Evropy. Přistoupení EU jako celku je možné podle Lisabonské smlouvy jako akt Společné zahraniční bezpečnostní politiky. Ten je možný, až poté, kdy by k Úmluvě přistoupily všechny členské státy EU. Evropský parlament k tomu opakovaně vyzývá.
Mezi lidmi koluje řada fám o tom, že EU bude posléze chtít GREVIO transformovat nějakou směrnicí na evropský Barnevernet. I když jde o orgán Rady Evropy, nikoli EU. Členy Rady Evropy jsou i nečlenové EU jako Švýcarsko, Norsko, Rusko a Turecko. V tuto chvíli není v oběhu v orgánech EU žádný dokument, který by pojednával o transformaci GREVIO na orgán EU. Ovšem Brusel už předvedl řadu podivných právních „veletočů“, takže je těžké se divit, že vznikají takové fámy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Kunštek
