Nedaleko českých hranic ve čtvrtmilionovém saském Chemnitzu se konají demonstrace v reakci na násilnou smrt pětatřicetiletého Němce s kubánskými kořeny, z níž jsou podezřelí dva muži z Iráku a Sýrie. Velká část tamních obyvatel bere jako obrovské nepochopení to, že média i politici líčí jejich město jako plné pravicových extremistů a nacistů. Máme věřit tomu, že jde při protestech opravdu o akce radikálů, pravicových extremistů či jinak nenávistných jedinců, nebo politici a mainstreamová média nejsou ochotni připustit jiný stav věci, než že do ulic vyrazili náckové?
Oni si politici nedokážou představit, že ti jejich spořádaní občané, kteří je volí a tleskají jim, se mohou zvednout a vyjít do ulic. Proti nim. Stalo se. Vždycky je jednou něco poprvé. Přitom naštvanost místních na Berlín je dlouhodobá – už od konfliktů s menšinou Lužických Srbů a zavírání dvojjazyčných škol. Jinak samozřejmě radikály – holé lebky z celého Německa – události v Chemnitzu musejí přitahovat jako vosy med. Dovedu si představit, že pořádají na demonstrace vlastivědné výlety... Ale většinu v Sasku pravicoví radikálové netvoří a nikdy tvořit nebudou. Ne, ten, kdo demonstroval, jsou občané. Po třiceti letech deziluzí z budování rozvinutého kapitalismu bez slitování a soucitu.
Fotogalerie: - S Angelou v Berlíně
Nehledě na poslední události v Německu, jak se podle vás proměnilo vnímání migrace u nás i v Evropě od léta 2015 dodneška?
Z okrajového tématu okurkové sezóny 2015 se stalo dlouhodobé hlavní téma domácí i zahraniční politiky a trvale krizové téma ve všech evropských zemích. Změnilo dvacetiletý pravo-levý diskurz o velikosti státu a výši daní na diskurz o proletářském internacionalismu mezi „paleo“ konzervativci zprava i zleva a progresivisty, resp. protagonisty popperovské otevřené společnosti. Zleva i zprava. Selský rozum užívající starší generace, která umí počítat bušle pšenice, si uvědomila, že hladových, násilných, naprosto nevzdělaných a nevzdělavatelných primitivních obyvatel Afriky je celkem 1,2 miliardy v 53 státech, z nichž jen jeden měl srovnatelný HDP na osobu se státy Evropy. To byla Libye do chvíle, než v ní Francie a Itálie zorganizovaly džihádistický převrat. A všichni se chtějí mít lépe, a lépe se nejblíže mají v Evropě. Selský rozum užívající starší generace protestuje. A má důvod.
Téma se stabilizovalo a počet odpůrců „willkommen“ politiky už neklesá, naopak stoupá. V Česku je 95 % občanů proti neomezené migraci, pouze 5 % pro. Pravda je, že jako první problém zaregistrovala „bílá“ pravice, dnes už je ale tématem mainstreamovým. Nálepkování „fašistů“, které je zleva stále slyšet, je důvodem, proč jinak atraktivní politika levice odpuzuje jako smradlavý sýr.
Po schůzce Viktora Orbána a Mattea Salviniho, na níž maďarský premiér podpořil italského ministra vnitra v jeho tvrdém postoji vůči migrantům a vyzval ho, aby od něj neustupoval, se ozvaly hlasy, že tito dva politici vytvořili spojenectví proti demokratům. Jak postoje a kroky obou pánů hodnotíte?
Za prvé si nemyslím, že by jejich protivníci byli demokraté. Demos je lid. Protivníci Orbána se nedovolávají lidu, ale pseudohumanistických floskulí. Vůle lidu je jim cizí. Orbán se nebojí zeptat „svého“ lidu, Maďarů, zda chtějí živit a civilizovat africké či blízkovýchodní migranty, v jejichž kultuře je normální řešit konflikt zbraní, a ne u soudu, či je přirozené, že silnější si může vzít na slabším vše. Doporučuji přečíst si postapokalyptický román francouzského spisovatele Roberta Merleho z roku 1972 Malevil. To je popis kvintesence problémů, které před námi stojí. Včetně tezí o potravinové soběstačnosti. Jedním z hlavních úkolů pomalu se rozvíjející nové společnosti na hradě Malevil je odvrátit hrozbu migranty vnucené teokratické diktatury.
Opakuji stále, že problém primárně není náboženský (a tudíž neimplikuje vzorce konce civilizace), ale je „třídní“ – týká se rozevírajících se nůžek mezi bohatým severem – Evropou, a chudým jihem – Afrikou, reprezentující zde celý „třetí“ postkoloniální svět. Nebyli-li jsme součástí politiky dělových člunů, legií a kolonialismu 19. a 20. století ani postkoloniálního ožebračování třetího světa ve 21. století, nemáme morální závazek podílet se na úhradách dluhů z těch let. V šedesátých letech jsme logicky podporovali internacionální protikolonialistický a národněosvobozenecký boj afrických států. Exportovali jsme do Afriky pokrok technologický i společenský. Nikoho ani tehdy nenapadlo obyvatele Afriky živit na náš úkor. Vzdělávali jsme jejich elity, předávali jsme jim znalosti, učili jsme je ekonomické soběstačnosti. Bohužel vzdělání se většinou nepředalo další generaci, pracovitost se vytratila, elity se odrodily svým národům a zpanštěly. Příliš mnoho západních cetek je oslnilo. Zbraně k uhájení vlastní svobody použili černí vůdci k potlačení jiných černých vůdců. Emancipační socialismus nahradila oligarchická nadvláda.
Dnešní Salviniho postoj je logický. Evropa není a nemůže být sýpkou pro Afriku. Problém je, že nikomu se prozatím nechce prolít krev migrantů při snaze jim zabránit v dosažení evropských břehů či potom ve snaze jim vnutit evropské vzorce chování. Na to si ještě počkáme. Ale o tom jsem pro ParlamentníListy.cz mluvil už v roce 2015 v analýze, redakcí nazvané „Uprchlíci musejí dožít chudí ve svých zemích, jinak padneme na úroveň Afriky. Řešením je vznik nových kolonií. A Konvička je blbej, klidně by onanoval na kašně“, „Masová migrace? K moci se může přihlásit armáda, která ukončí sluníčkářské blouznění. Je možné, že vlna migrantů je přesunem bojovníků na naše území. Co když...“, „Kulomety, to bylo a je řešení. Vyplení Německo a pak okolí, odmítá Štěpán Kotrba slova, že ‚máme na rukou krev‘. Nová fakta o migraci z Afriky“ a naposledy v článku „Střílení migrantů jednou přijde. Češi chlastaj, žerou prasata, chovaj psy a zabavují Korán, bojí se muslimové. Musíme ale nejdříve oznámit Bruselu, že vypovídáme migrační dohody“.
Podívejme se aktuálně, k čemu dospěla Evropa za tři roky:
Vyřešila sociální, kulturní či jazykovou bariéru uprchlíků? Ne. Naučila je německy či francouzsky, aby přestali mluvit svým jazykem ve styku s vnějším okolím? Ne. Němečtí úředníci se učí arabsky. Tigriňštinu neumí v Německu nikdo. Naučila je hygieně a úctě k práci druhých, například ve formě darovaného oblečení či veřejného majetku? Ne. Naučila je rvát se, krást, znásilňovat a tvrdit úředníkům prokazatelné nesmysly o svém věku, zemi původu, politické či vojenské situaci v ní či o kvalifikaci. Být migrant není ale na evropském pracovním trhu polehčující okolnost. Evropská unie naučila žadatele o azyl natahovat ruce a být živ z úřední povinnosti hostitelů. To je horší než žít z dobré vůle, z milodaru.
Přesvědčila Unie občany svých zemí, že se mají rozdělit s migranty o skývu? Ne. Ti občané, kteří nezištně pomáhali svým sousedům při povodních, jsou už přesyceni žádostmi o dobročinnost. Proč by se měli oni dělit? Protestantská morálka „modli se a pracuj“ se bouří proti bezzásluhovému příjmu. Pracovití a bohabojní nechtějí pomáhat těm, kteří odmítají pracovat a myslí si, že když je Tante Angela pozvala, jsou na státní návštěvě. Nehodlají asistovat svým politikům, kteří nebyli schopni zajistit vymožení elementárních norem civilizovaného chování u migrantů ani v Mnichově či v Berlíně, ale ani v táboře u Calais. Německo a Francie jako nejbohatší evropské státy měly jít ve štědrosti a systémovosti podpory příkladem. Zvlášť když migraci eskalovala „willkommen“ politika německé kancléřky. Nešly. Chaos a bezradnost střídají nechuť a odpor vlastních obyvatel. A až přibude nenávist za snížený komfort života občanů Německa či Francie, zvítězí v obou zemích protiimigrantská hnutí a změní se politická mapa Evropy.
Francouzský prezident Emmanuel Macron při návštěvě Dánska k setkání Orbána a Salviniho řekl, že oba tito protiimigračně zaměření politici by v něm měli vidět „svého hlavního oponenta v Evropě“. „Nedaruji nic nacionalistům a těm, kdo hlásají nenávist,“ dodala hlava Francie. Je v Macronových silách udržet ten promigrační a vstřícný étos, který v Evropské unii v posledních letech dominoval?
Ukážou nejbližší parlamentní volby ve Francii. Podle mě není „willkommen“ politika únosná, stejně tak není únosná politika omluv za kolonialismus a následná vlna ekonomických restitucí. Evropa celé století zanedbávala vzdělávání obyvatel svých kolonií... A tak dnes je konfrontována s primitivní dravostí a nesocializovaností migrantů – zejména z Afriky. Problémem také je, že před půlstoletím Francie, jatá pokáním za kolonialismus, rozdala francouzské pasy obyvatelům svých bývalých kolonií v Maghrebu. A jejich potomci, černí jako noc, tvrdí, že jsou také Francouzi... A jsou. Ovšem zcela neloajální státu. Zcela právem Salvini označil Macrona kvůli jeho výrokům za pokrytce a tlučhubu. Co je zvláštní, že na obranu francouzského prezidenta se ve Francii nezvedla žádná politická síla. Být Macronem, zamyslím se.
Fotogalerie: - Vláda v Hrzánském paláci
Mattea Salviniho vyšetřuje italská prokuratura kvůli zadržování migrantů na lodi Diciotti, ministr vnitra přitom čelí podezření z „únosu, nezákonného zadržování osob a zneužití pravomoci“. Co tomuto stavu říkáte?
Nechápu, proč mají politici Evropy takový problém veřejně vystoupit a oznámit, že jejich země vypovídá některé články několika mezinárodních smluv. Anebo rovnou celé smlouvy... O vypovězení si říká minimálně „ženevská“ Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Ta obsahuje základní definici pojmu uprchlík a věnuje se otázkám života uprchlíků a jejich právům. Článek 33 úmluvy například zakazuje smluvním státům navracení uprchlíků do zemí, kde je ohrožen jejich život nebo osobní svoboda. Další je Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti. V případě vypovězení těchto dohod by vyšetřování ministra vnitra za odmítnutí přijmout uprchlíky bylo nesmyslné.
To Českem v uplynulém měsíci hýbaly připomínkové akce k 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Prezident Miloš Zeman se při této příležitosti veřejně nijak nevyjádřil, premiér Andrej Babiš byl při svém vystoupení vypískán. Kdo z politiků – nejen zmíněných dvou – vzal připomenutí výročí za správný konec, a co pro nás po půlstoletí znamená?
Víte, Neznámý vojín Karla Kryla a já nemáme rádi státní celebrace různých výročí. V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém, černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem... Kytky v dlaních a pásky smuteční civí tu před branou, ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou.
Ne, takhle to být nemá. Nejvíc mě při letošní adoraci nadchli bývalí skauti a odpůrci komunistů, antikomunisté všech odstínů, jednotně velebící Dubčeka. Dali tím za pravdu Brežněvovi, který se podle oficiální mytologie obával protikomunistického převratu.
Prosím, mějme všichni na paměti, že Alexander Dubček byl nejen „slušný Saša“, ale i opravdový komunista. Komunista ze stejné strany jako ti, kteří pozvali spřátelená vojska. Saša pouze neposlouchal své soudruhy, že přednost před konzumním dostatkem československého lidu a rozvojem jejich tvořivého dialogu se stranou má urychlená dostavba objektů Javor, kterými Varšavská smlouva chtěla reagovat na jadernou disbalanci v Evropě. A tak 500 tisíc vojáků a tisícovky tanků musely nahradit neschopnost prvního tajemníka komunistické strany jedné patnáctimilionové zemičky...
Prezident Zeman se dva dny poté vyjádřil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. Upozornil, že při výročí srpna 1968 na pietních aktech mluvili bývalí normalizační komunisté, kteří museli souhlas s okupací podepsat, a on nechtěl stát vedle nich. Co tomu říkáte?
Jen silný politik nemusí plavat s proudem jako mrtvá smrdící ryba. Miloš Zeman dokázal, že stát vedle bývalého normalizačního komunisty Štěcha (členem KSČ v letech 1979 až 1989) s věncem se mu ekluje. Ukázal to rázně. Tak, že přeslechnout to nešlo. Štěcha ale, protože je protizemanovský, u rozhlasu letos nevypískali.
Ano, pražské jaro je rozporuplný historický proces. Na jedné straně boj frakcí ve straně a skrytá zpravodajská válka o celou socialistickou soustavu, na straně druhé nejoptimističtější doba čtyřiceti let vlády KSČ v Československu. Jediná doba, kdy platilo „jsme s vámi, buďte s námi“ nejen v rozhlasovém vysílání, ale i ve vztazích komunistů s nestraníky.
Šéf Havlovy knihovny a bývalý velvyslanec Michael Žantovský označil prezidentovo mlčení ke 21. srpnu za hanebnost, a skutečnost, že Miloš Zeman nepojede letos na Valné shromáždění OSN v New Yorku, ho vede k úvaze, zda je hlava státu ve stavu, který dovoluje reprezentovat Českou republiku, a proto Miloše Zemana vyzývá, aby řekl o svém zdraví pravdu. Co si o této výzvě myslíte?
Být starý není nic nepřirozeného a nic, z čeho by se měl prezident veřejně zpovídat. Všichni víme, kolik je Miloši Zemanovi let. Havel byl starý také. Emeritní italský prezident, italský komunista Giorgio Napolitano byl v roce 2013 ve věku 88 let znovu zvolen do úřadu na další sedmileté období jako první prezident v historii Itálie a za dva roky, v devadesáti letech odstoupil, aniž na něj kdejaký politický nýmand z úřadu jeho předchůdce plival.
Zeman v minulosti na Valném shromáždění OSN hovořil. Hovořil, když to mělo smysl. I pro něj. Hovořil, když jiní mlčeli strachy. Ukázalo se, že OSN nemá autoritu, jakou se kdysi pyšnila. Ukázalo se, že proslovy v OSN nemají valnou váhu. Zemanovy rady o koordinaci boje proti terorismu si velmoci moc k srdci nevzaly a namísto spolupráce soupeří. Všichni už vědí, že kdyby USA nechtěly, bojovníci Islámského státu by byli už dávno všichni mrtví... Prozatím jsou někteří na výplatní pásce USA a jiní na dovolené v SRN. Do New Yorku nejede ani předseda vlády Andrej Babiš, a mladý Hamáček tak dostal příležitost pro zastupujícího zaminira nevídanou – uspět tam, kde jiní neuspěli. Třeba bude mít úspěch. Pro Česko bude letos mít význam spíše intenzivní budování vztahů v rámci V4 než proslovy v OSN. A dialog s Orbánem vede Babiš, ne Hamáček.
Blíží se oslavy stého výročí vzniku Československa. Jak by měly ideálně vypadat, a neobáváte se, že se zase zvrhnou v přestřelky politiků a různé trucpodniky odpůrců hlavy státu?
Jak by měla ideálně vypadat oslava vzniku státu, který jsme si po třičtvrtě století sami a dobrovolně rozbili? Jako vzpomínání senilních na tatíčka Masaryka? Nebo na osmičková výročí? Případně na společné dožínky? Jako hledání střepů slavné značky na slovensko-českých hranicích?
Sto let od marné, příliš idealistické ideje o soužití dvou slovanských národů v jednom státě nemá uprostřed beznárodové společnosti smysl slavit. Nelze oslavovat československý národ, protože to byla fikce zakladatelů státu. Nemá smysl oslavovat ani slovanství, protože jsme naplili na památku osvoboditelů z Rudé armády, pomáhali jsme bombardovat Srby a uznali jsme kosovské Albánce.
Jděte k čertu s oslavami. Není co slavit. Lze se pouze dívat na červenobílou vlajku s modrým klínem a přemýšlet, že si Česko ponechalo, co mu nepatří.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
