Donald J. Trump se rozhodl útočit na Německo za to, že kupuje plyn z Ruska. Že je prý nepřípustné, aby kdejaká země stavěla plynovody s Ruskem či že dokonce německý exkancléř šéfuje společnému podniku, který zásobuje Německo ruským plynem. Proč to DJT říká? Opravdu mu to všechno vadí, nebo je to jen jakási „páka“ na Německo?
Na jednu stranu je tu samozřejmě projekt plynovodu Nord Stream II, který efektivně zabrání tomu, aby Evropa dovážela nějaká nadměrná množství předraženého amerického zkapalněného plynu. A to se samozřejmě v Bílém domě nikomu nelíbí. Ale Trumpova slova jsou současně i otevřeným výpadem proti Berlínu, nebo lépe, testem, co všechno si Berlín ještě nechá líbit. A terčem není jen Německo jako největší evropská ekonomika, ale i jako lídr čím dál tím nejistější Evropské unie. K tomu si přičtěte, že třeba Polsko nedávno oznámilo úmysl „koupit si“ za miliardy americkou vojenskou základnu a uzavřelo i dohodu o nákupu násobně dražšího amerického plynu. K tomu platí, že se Varšava Nord Streamu II hlasitě staví do cesty a navíc je hned z několika důvodů na kordy nejen s Berlínem, ale i s Bruselem jako takovým. Když tedy Trump popichuje Němce, současně tím vlastně nepřímo podporuje Poláky, přičemž se samozřejmě může opírat i o další členské státy EU. Podkopává zcela vědomě nynější německou pozici v Evropě, která se až dosud zdála být nedotknutelná. Na úkor nynějších outsiderů. Dejte tomuto procesu rok dva tři a najednou můžeme zjistit, že Berlín vůbec není tak silný v kramflících, jak jsme doposud zvyklí.
Bude samozřejmě záležet na dalším německém postoji, ale Donald Trump svou pozici už před časem zatvítoval zcela jasně: Evropská unie podle něj znemožňuje americkým podnikům a farmářům dělat v Evropě byznys, deficit dosahuje 151 miliard dolarů, a přitom chce, aby je USA vesele bránily prostřednictvím NATO a ještě za to samy platily. „To prostě nebude fungovat,“ ukončil svůj tehdejší tvít. A ten si lze vyložit i tak, že zatímco mají USA vcelku jasno, jak si stojí či nestojí s Čínou nebo Ruskem, Západ by si měl rychle uvědomit, že nepřítel Ameriky z jejího pohledu nestojí někde před Uralem, ale je mezi námi, v našem táboře... Myslím, že jeden z komentátorů americké televize Fox to vyjádřil sice bizarně, ale v důsledku vlastně přesně. Trump prý do Bruselu přiletí „jako racek, všechno tam pokadí, pak se zachechtá a zase uletí“. A zbude po něm jen Evropská unie a NATO ještě nejistější, rozhádanější, samozřejmě slabší a nesmyslnější než předtím. A to je Trumpův cíl. Zbavit se konkurenta, který sebou nechá zamést. A čím dál víc západních analytiků podotýká, že to asi není jen krátkodobý kapric „nějakého Trumpa“, ale dlouhodobější směr americké politiky jako takové.
Prostě, EU i NATO čeká zatěžkávací období plné nejistoty, protože vstupujeme do naprosto neprobádaných vod. Podrobí se Evropa Americe totálně a bezpodmínečně? Nebo se odhodlá k nějaké samostatnosti? A jak na to, když na samostatnost a rozhodnost zatím nemá odvahu ani německá vláda? Možná z té zatěžkávací zkoušky bude rovnou tragický crash test.
Z jedné strany DJT vadí, že Německo bere plyn z Ruska, na druhou stranu je mu vyčítána vstřícnost vůči Vladimiru Putinovi. Už jen to, že se s ním setká. A i to, že vede řeči typu „je jednodušší jednat s Putinem než s Theresou May“ nebo že „Putin je fajn“. Nechceme pitvat mysl amerického prezidenta, ale lze to chápat tak, že zkrátka příležitostně tlačí na kohokoliv, s kým jedná, čímkoliv, třeba na Německo s Ruskem... A přitom ho Rusko nějak zvlášť neděsí a netrápí? Popřípadě, že si dovede představit spolupráci s Putinem? Co vlastně čekat od schůzky v Helsinkách?
Nevím, co čekat od summitu v Helsinkách, ale ruská strana už před třemi dny zaslala do Washingtonu návrh závěrečného komuniké, které nyní v Bílém domě redigují. Čili, co se stane na summitu, už se vlastně fakticky stalo – vše je domluveno předem, a to značí, že určitá míra shody mezi USA a Ruskem existuje a po summitu ji prozradí i nám. A ať už se dohodnou na čemkoli, čistě z hlediska uchování míru a odvrácení nějaké třetí světové války bude vítězstvím už jen fakt, že zruší to tabu z posledních let a začnou spolu mluvit. A není potom svým způsobem až tak podstatné, jestli se dohodnou třeba na americkém odsunu ze Sýrie nebo tak něco...
Fotogalerie: - Kalousek, Kalousek!
Summitu Trump–Putin bude předcházet summit NATO. Co čekat od něj? Lidé typu Jakub Janda hořekují, že dáváme málo na obranu, že jsme tedy „černý pasažér“. Západoevropští mudrcové se bojí, že DJT se na nějakou Evropu může klidně vykašlat a že obchodní válka USA–EU je jen začátkem konce „transatlantického spojenectví“. Bojí se oprávněně? A jak bychom v té situaci měli manévrovat my?
Koukala jsem na tabulky, kdo kolik platí za zbraně, a třebas Junckerovo Lucembursko za americké zbraně vydává jen 0,4 procenta HDP. Představila jsem si, že kdyby se tamní vláda rozhodla dávat na zbrojení Amerikou požadovaná dvě procenta a nakoupila by například pár tanků, tak by už taky sama nemusela mít kde zaparkovat svá auta... A to navíc Trump – určitě se škodolibým gustem – navýšil své požadavky na naše zbrojení ze dvou hned na čtyři procenta HDP. A ne někdy do roku 2025, ale hned! Fakt si z evropských politiků nepokrytě utahuje a kochá se tím, jak se většina kroutí a zkouší se lísat…
Ale vážně. Na jednu stranu chápu, že Amerika už nechce dělat nic zadarmo, a to dokonce ani pro „přátele“ a poslušné patolízaly, protože těmi se vesměs – v normálním světě – beztak jen opovrhuje. Na druhou stranu je tu samozřejmě otázka, proč má celá Evropa vlastně zbrojit, když například sama Francie, mám dojem, vydává na zbraně dnes už víc než Rusko. A když si spočítáme zbraně a armády členů NATO, můžou se vojenské hrozby Ruska „bát“ opravdu jen dobře zaplacení politici, propagandisté a další, kteří mají „šíření strachu“ v popisu práce. Jinak je to všechno ale pořád a dokola nejspíš jen snaha navýšit zisky amerických zbrojovek, nic víc.
Současně ale samozřejmě platí i ta zmíněná možnost, že se USA někdy na Evropu „vykašlou“, i když to mi nepřipadá moc pravděpodobné. USA mají v Evropě desítky svých základen a v nich necelých 100 tisíc svých vojáků... A ono „vykašlání se“ může mít někdy v budoucnu samozřejmě teoreticky i podobu proměny těchto základen z přátelských a spojeneckých v okupační a nepřátelské... Ale v dohledné době podle mého nic takového reálně nehrozí.
Nicméně, nelze se zbavit pocitu, že možná nejdůležitější je otázka, jestli je požadavek na 4 procenta HDP na americké zbraně myšlen jako prosté navyšování zisků, nebo zda tím Trump naopak vědomě nastavil laťku, kterou spousta členů Aliance objektivně prostě nemůže splnit? Jinými slovy, nechce tím jen získat argument k rozpuštění NATO, které už dlouho považuje za zastaralý nesmysl? Chce NATO zrušit? Nebo vybudovat znovu, na nových základech a půdorysech? Nebo jen vše, co známe a na co jsme si tak či onak pohodlně zvykli, boří na principu „rozděl a panuj“? Kouřová clona sice siláckého, ale bezzubého protiruského komuniké tenhle kritický problém zastínit nemůže.
A co by měla dělat Česká republika? Přiznat si realitu, našpicovat uši, odhodit ideologie, dát dohromady „mozky“, zachovat klid a důkladně se připravit na to, že může nastat situace, kdy bude třeba postupovat samostatně... Když včera pan Hamáček konstatoval, že ČR počítá s navýšením výdajů na zbrojení na původně požadovaná, ještě „obamovská“ dvě procenta, a to do roku 2024, jasně se ukázalo, jak daleko jsme za reálným vývojem…
Již minule jsme probírali otravu dalších dvou Britů v Salisbury. Prý novičokem. Jedna žena od té doby zemřela, přičemž se objevují podivné informace – že její partner, také otrávený, šacoval popelnice. Máme si tedy myslet, že se hrabal v popelnici, vyhrabal novičok a otrávil sebe i jí? Zní to šíleně, ale toto naznačovala britská média...
Ona „jedna žena“, jak jsem zahlédla někde v britských médiích, přespávala v útulku pro bezdomovce, z čehož vyvozuji, že ani její partner neměl střechu nad hlavou. A tahle dvojka, která žila, jak žila, se měla stát terčem dalšího ruského útoku na britské půdě? Fakt sranda. Není bez zajímavosti, že když měl v pondělí britský ministr vnitra v parlamentu vyprávět novinky o případu, bylo na něj zvědavých jen asi 40 z celkem 650 poslanců... A Scotland Yard se prý bude sice snažit, ale dopředu tak nějak zpochybňuje, že by uměl najít pojítko mezi Skřípaly 1 a Skřípaly 2, i když politická objednávka je víc než jasná…
Celé je to ještě bizarnější než v prvním případě, ale pojítkem je absence jakýchkoli důkazů, které jsou nahrazovány razantními prohlášeními britských politiků ukazujícími na Rusko. Už je to nuda. Faktem ale zůstává, že tam někde někdo asi opravdu pobíhá a tráví lidi. Nebo aspoň firma, která měla zlikvidovat nebezpečný odpad, ušetřila a vysypala nějaký sajrajt kde se dalo. Třeba se to jednou vyšetří...
DJT by rád zprovoznil nějakou „skutečně vítěznou strategii“ v Aghánistánu. Co by to mohlo být? Všechno srovnat se zemí, například? Kolik procent afghánského území teď vlastně kontroluje Talibán? A je Talibán v takové mezinárodní izolaci, jak se tvrdí? A když jsme u těch „mezinárodních izolací“, tak co ta „mezinárodní izolace Ruska“? Západní tisk přináší kyselé komentáře, že bezproblémový úspěch mistrovství světa ve fotbale Rusku globálně pomohl. Navíc, jaksi se množí úvahy o tom, že sankce proti Rusku by se měly rušit. Říká to třeba i náš premiér Babiš. Co tedy čekat?
Otázka „nevítězné války“, jak v Americe eufemisticky říkají tomu osmnáct let trvajícímu okupačnímu průšvihu, je vcelku prostá. Samozřejmě, zdravý rozum velí, že po 18 letech marnosti opakování dosavadního postupu – tedy navyšování počtů vojáků a prodlužování války – to k ničemu nevede, a tak by bylo lepší uznat prohru, nějak to příslušně okecat, aby to v médiích vypadalo jako výhra, a jít dom. Jenže, Afghánistán je neuvěřitelně strategicky umístěný, a dokud tam USA budou udržovat konflikt a nestabilitu, budou právě konfliktem a nestabilitou ovlivňovat přilehlé regiony, ať už je řeč o Rusku, Číně, Indii nebo Íránu. A v tu chvíli se pak najednou celá ta okupace nejeví z amerického pohledu až tak nesmyslně, protože za cenu jedné války drží v pozoru a pohotovosti hned několik svých hlavních protivníků. A to se vyplatí!
Myslím, že nelze mluvit o „mezinárodní izolaci Talibánu“, protože to hnutí, které dnes ovládá od 20 do 60 procent země (záleží na tom, kdo to počítá) není jednolité, má různá křídla a proudy a s některými z nich se prokazatelně vyjednává, ať už je řeč o afghánské vládě, Pákistánu, Íránu, Číně nebo Indii. Nebo o všech dohromady. Teď společný postup dojednávali šéfové tajných služeb Číny, Ruska, Pákistánu a Íránu, tedy hlavně bez USA, v klidu... Jinými slovy, USA mají sice Talibán za teroristy, ale tito teroristé ještě nikdy neútočili mimo afghánské území, a spousta zemí je proto – po letech konfliktu – začala raději vnímat jako svého druhu osvobozenecké hnutí, s nímž už se mluvit dá. A taky se tedy mluví.
O „mezinárodní izolaci Ruska“ nemá cenu mnoho mluvit, protože v praxi neexistuje. A skutečnost, že pan Kalousek nebo paní Němcová by „s Putinem nikdy nemluvili“ nemá žádnou vypovídací hodnotu, protože svět tak ideologicky zabedněný není. Prostě se přirozeně mění. Co platilo včera a předevčírem, je dneska už jen včerejšek a den předtím… Většina lidí to chápe.
S tím rušením sankcí si ale nejsem moc jistá. Museli bychom totiž nahlas přiznat, že už jejich vyhlášení byla hloupost, neboť ničeho jsme nedosáhli a sami lezeme ke křížku... Že už není „evropskou hodnotou“ anexe území jiného státu, i když tu máme i jiné příklady, kdy nám to nevadilo ani na vteřinu. A Rusové i svět už si beztak do značné míry zvykli a naučili se s nimi žít a hlavně, obcházet je. Bank of America Merill Lynch včera dala Rusko na první místo nejlépe se vyvíjejících „rozvíjejících“ ekonomik... A co víc, vracet se na tamní trh bude snadné pro někoho, kdo vyrábí třebas specializované technologie pro hloubkové vrty ve věčně zmrzlé půdě, ale to my, jako Česká republika, určitě nejsme. Tož, rušme sankce, ale možná spíš platí takové to „pozdě bycha honit“...
Ale jinak ano, to fotbalové mistrovství zvládli asi fakt skvěle a je už vcelku jasné, proč třeba ta Británie tak hystericky požadovala jeho zrušení. Jedna akce a roky pracně budovaná a spoustou milionů vyfutrovaná propagandistická kampaň o zlém a zoufalém Rusku je fuč...
Máme novou vládu (zdražila nám čokoládu, rýmovalo by se) s důvěrou. Wall Street Journal píše, že je hrozné, že poprvé od revoluce se podílejí na moci komunisté. Co říci na takovou péči o naši krásnou zemi?
Nevím, zkoušela jsem jednání parlamentu sledovat v televizi, ale Babiše jsem vydržela chvíli. Když jsem to pak zapnula znovu, Kalousek zrovna říkal něco o „veřejném zájmu“. Klik. Po dalším zapnutí se tam objevil Grebeníček. Klik. A pak Němcová... Už jsem to znova nezapínala, protože jsem propadla tísnivém pocitu, že jsem se ocitla v nějakém bizarním panoptiku, které už přece dokonale znám. I když, ani ve snu by mě nenapadlo, že v parlamentu budou mlít až do půl druhé do rána.
Obavy o budoucnost naší krásné vlasti, v níž komunisté na komunální úrovni už dlouhé roky spoluvládnou se všemi stranami, které teď tolik prskají, nijak moc neprožívám. Víc by mě zajímalo, jestli máme mezi „elitami“ lidi, kteří budou s to vést náš stát v Evropě a v dobách, které obecně nebudou „z nejjednodušších“. A ruku na srdce, takový pocit nemám, třebas i jen kvůli pohledu na vládu, která nemá zájem dosadit skutečného profesionála ani na Ministerstvo zahraničních věcí, a tím vlastně dopředu a zcela otevřeně vzdává jakékoli ambice hrát nějakou samostatnou roli a vést nějakou suverénní politiku. Současná situace si ale právě to naopak žádá. U nás jsou ale hlavním „tématem doby“ podpora vládě ze strany pseudokomunistů a opisování králíků...
Na druhou stranu ale platí, že žádné velké „profíky“ nevidím ani v řadách takzvané demokratické opozice, která neustále hledá problémy podle klíče „hlavně, aby to nebylo nic důležitého“. Chápu, že při absenci idejí a neochotě přiznat si, že „náš krásný evropský a euroatlantický svět“ jde kamsi do kytek, jim nezbývá než vozit se na podružnostech, ale... Ve skutečnosti je to jen další výraz zmaru. Výsledný celkový pocit je tedy spíš smutný...
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Vývoj po summitu NATO, protože vlastně nevíme, jestli USA s Aliancí ještě počítají, nebo ne, a pak přijde ještě ten summit Trump–Putin... Pro mnoho evropských politiků to bude opravdu nepříjemný týden.
Psali jsme:
autor: Martin Huml
