Po útoku ve francouzském městě Nice, kde ve čtvrtek pozdě večer najel nákladním autem do davu lidí oslavujících státní svátek jedenatřicetiletý Mohamed Lahouaiej Bouhlel a 84 z nich usmrtil, drží Francie třídenní státní smutek. Prezident François Hollande označil útok za teroristický čin a navrhl prodloužit výjimečný stav v zemi. Dva dny po útoku se k vraždění přihlásil Islámský stát. „Autor operace provedené v Nice ve Francii, byl bojovník Islámského státu. Operaci provedl jako odpověď na výzvu, aby se cílem stali příslušníci zemí koalice, která bojuje proti IS,“ citovala agentura Amak napojená na islamisty svůj zdroj. Ten uvedl, že Bouhlel, který pocházel z Tunisu, ale ve Francii žil dlouho legálně, patřil mezi jeho bojovníky.
Ve Francii byl v době hrůzného činu na návštěvě i Zdeněk Zbořil. „Shodou okolností jsem byl v době masového zabíjení v Nice dost daleko od místa neštěstí, ale mezi Francouzi, kteří masově litovali i oslavovali konec fotbalového mistrovství Evropy a měli radost, že během něho nedošlo k žádnému pokusu o teroristický čin. Také oslavy 14. července a slavnostní přehlídka všech možných částí francouzské armády proběhla bez problémů, i když ve vzduchu, na zemi a na hrudích přehlídkových generálů bylo více železa, než by mělo být mírumilovným občanům milé,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politický analytik Zdeněk Zbořil.
Hollande předváděl svou opakovanou, ale nedůvěryhodnou rozhodnost
Proto událost v Nice přišla večer čtrnáctého doslova jako šok. „Ačkoli jsem celé tři dny poté mohl sledovat každodenní čtyřiadvacetihodinové vysílání státních i regionálních televizí, které své diváky od začátku přesvědčovaly, že jde o čin islámského teroristy, měl jsem dojem, že většinu mých známých nezajímaly motivy, ale provedení tohoto násilného činu. Zřejmě si uvědomili, že tentokrát se nevraždilo střelnými zbraněmi nebo výbušninami, ale banálním dopravním prostředkem, který není třeba obtížně shánět, ale je k dispozici kdykoli a kdekoli. A aniž měli ‚pražskou‘ znalost činu Olgy Hepnarové, pochopili, že ode dneška jsou vystaveni nebezpečí ze strany šílence nebo šíleného teroristy, kterému je téměř nemožné se bránit. A to ani kdyby ‚osvícená‘ Evropská komise zakázala jízdy kamionů ve městech,“ popisuje politolog dojmy svého francouzského okolí.
Psali jsme:
Teprve následujícího dne se události zmocnili i francouzští politici. „A zejména prezident Hollande předváděl svou opakovanou, ale nedůvěryhodnou rozhodnost v ‚boji proti terorismu‘. Tím jen potvrdil přesvědčení mnohých, že na jeho ‚politickou zodpovědnost‘ bychom se neměli příliš spoléhat, protože ta má své hranice jen v prohlášeních všech možných politiků před veřejností. Ale ta je jimi, jak všichni víme, také opakovaně klamána,“ upozorňuje Zdeněk Zbořil s tím, že pro některé francouzské politiky bylo hned jasné, že jde o „islámského teroristu“.
Se slovy Le Penové nelze než souhlasit, otázkou je, jak to provést
Ostatně tak se vyjádřil i v úvodu zmíněný zdroj z tzv. Islámského státu, ale v multietnické, multirasové a multikulturní Francii to zatím nebylo tak důležité. „Byli zabíjeni nevinní lidé, kteří se šli podívat na slavnostní ohňostroj, a to je ohrožení základního lidského práva – práva na život. Ve Francii jsou už od roku 1789 bohaté zkušenosti s tím, že je toto právo často odpíráno z malicherných důvodů. A to zejména těm, kteří si svou svobodu nemohou zaplatit penězi. V prvních verších francouzské státní hymny se zpívá ‚...proti nám je tyranie … (a proto) vytvářejme vojenské bataliony!‘ A tou tyranií, jak po 227 letech od Velké francouzské revoluce víme, může být také tyranie hodnot,“ poznamenává politolog.
Po útoku v Nice vystoupila šéfka strany Front National Marine Le Penová s poselstvím, že nelze jen počítat mrtvé a vyjadřovat smutek, ale je nutné vyhlásit a zahájit válku. „K ohromení a soucitu se nyní musí přidat činy a naprosté odhodlání vymýtit metlu zvanou islámský fundamentalismus,“ prohlásila Le Penová. „Kdo by s těmito slovy ve Francii dnes, nebo i v minulosti nesouhlasil? Stejně jako kdekoli jinde ve světě. Problémem ale je, jak toho dosáhnout! Největší ozbrojená moc, americká armáda, a všechny možné zpravodajské služby už vedou ‚válku proti terorismu‘ od roku 2001. A čeho dosáhly? Neustále posilují svou obranu asi 750 vojenskými základnami po celém světě, na kterých slouží okolo 200 tisíc vojenských a asi 80 tisíc civilních osob. Zdá se mi, že jich je ve zbrani, a to nepočítáme ozbrojené muže jejich spojenců, víc než teroristů. A těch neubývá,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
Francouzský prezident obrazovky neopustil, ale popularitu si nezvýšil
Jako kdyby se útočníkům naopak dostávalo podpory stejně neviditelné, jako jsou neviditelní ti, kteří teroristy zásobují zbraněmi a penězi. „Ale i to používání slovního spojení ‚islámský fundamentalismus‘ ve smyslu vyjádření paní Le Penové se mi zdá trochu pochybné. Ideologie nebo náboženství se nedá vymýtit jinak, než že jeho stoupence a obdivovatele, jak se říkalo v nacistickém Německu, budeme ‚exterminovat‘. Nebylo by jednodušší tvrdit, že i své nepřátele nemáme soudit za jejich zrůdnou ideologii, jak prohlásil americký žalobce Jackson u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, ale za jejich zrůdné činy? Případně za motivaci k těmto činům. I to je dost obtížné, ale možné spíše než ‚odstranění‘ celé kultury nebo náboženství,“ míní politický analytik.
Francouzský prezident François Hollande schytává kritiku za to, že se po Charlie Hebdo, Bataclanu v Paříži a nyní po Nice jen kondoluje, vyjadřuje odhodlání, ale nic konkrétního se nedělá kromě toho, že se zřídila funkce státní tajemnice pro pomoc obětem terorismu. „Nevím, jak je vnímán v celé Francii, ale tam, kde jsem byl já, a mezi mými přáteli je hodnocen stejnými slovy. První dva dny po ‚Nice‘ neopustil televizní obrazovky a některá jeho vystoupení byla donekonečna opakována. Jistě si tím ale popularitu (a o tu mu, zdá se, vždy jde především) nezvětšil a o své důvěryhodnosti mnoho Francouzů nepřesvědčil,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
I ve Francii koluje smutný vtip, že EU zakáže útočné náklaďáky
O tragické události v Nice se diskutuje i v souvislosti se směrnicí o kontrole nabývání a držení zbraní, kterou Evropská komise navrhla po listopadových teroristických útocích v Paříži. Na sociálních sítích se k tomu objevují komentáře, že Evropská unie zakazuje držení střelných zbraní, tak když bylo v Nice vražedným nástrojem nákladní auto, tak jestli EU nezakáže útočné náklaďáky. „Dokonce i ve Francii koluje podobný smutný vtip. Ale na druhé straně právě v takové věci se toho od Evropské unie, Evropské komise, a dokonce ani od NATO moc neočekává. Zahlédl jsem v nějakých zprávách mihnout se Jeana-Clauda Junckera, Angelu Merkelovou a potom nějaké mně neznámé tváře... asi z Evropského parlamentu, ale ani těm jejich profesionálně smutným tvářím nikdo nevěnoval větší pozornost,“ poukazuje politolog.
Hodně otazníků se vznáší nad pátečním pokusem o vojenský převrat v Turecku. Objevují se pochyby, zda opravdu mohl být tak amatérsky připraven, nebo to byla šikovně vyprovokovaná past a způsob, jakým prezident Erdogan zúčtuje se sekularisty. Turecké úřady už v souvislosti s pučem zadržely kolem šesti tisíc lidí, především příslušníků armády, soudců a státních zástupců. Čistky ve státních institucích v neděli kritizoval francouzský ministr zahraničí Jean-Marc Ayrault. „Chceme, aby v Turecku plně fungoval právní stát,“ uvedl Ayrault. „Puč není bianko šekem pro pana Erdogana. Nemohou následovat čistky,“ dodal. Ministři zahraničí Evropské unie, kteří se dnes sejdou v Bruselu, podle něj ve společném prohlášení zopakují, že Turecko musí dodržovat evropské demokratické principy.
Rychlost, s jakou Kerry přispěchal s odmítnutím podílu USA, je podezřelá
Ze zorganizování pokusu o převrat obvinil turecký prezident Erdogan náboženského vůdce Fethullaha Gülena, který žije dlouhá léta v USA. Prohlásil, že to byly „zahraniční vnější síly, které chtěly obrátit tento národ proti jeho ozbrojeným složkám“ a vyzval Spojené státy, aby Gülena vydaly. Turecký ministr práce Süleyman Soylu šel ještě dál než Erdogan prohlášením, že za převratem stojí Spojené státy. Podle amerického ministra zahraničí Johna Kerryho tvrzení naznačující možnou účast USA na nezdařeném puči v Turecku jsou lživá a škodí vzájemným vztahům obou zemí. Dodal také, že Spojené státy o pokusu o převrat neměly předem žádné zpravodajské informace.
„Když budeme fantazírovat, tak je dnes v Turecku možné všechno. Ta rychlost, s jakou John Kerry přispěchal s odmítnutím toho, že za pokusem o státní převrat byl zájem USA, je samozřejmě podezřelá. Ale jistě se brzy dovíme, že ‚podle názoru ČT‘ je za tím vším Putin. Myslím, že je příliš brzy dokonce na ‚konspirační teorie‘, ale jak vždy poukazuje ve svých komentářích Jan Schneider, nezapomínejme, že také existuje konspirační praxe. Dnes se jí zabývat nelze. Na to máme stále ještě málo informací. Koneckonců, už od dob Kemala paši, Otce všech Turků, a vlastně i z dlouholetých dějin Osmanské říše víme, že v Turecku se měnili vladaři a později vlády a politické režimy spíše za pomoci vojáků než díky jiným politickým pravidlům, které nemusely být zrovna ‚po evropsku‘ demokratické, ale byly alespoň tradiční,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
Když je to v národním nebo unijním zájmu, na nějaký ten lynč se nehledí
Čistky v armádě i v justici podle některých komentářů předznamenávají konec Turecka v podobě, jakou nastolil sérií politických, právních, kulturních, sociálních a ekonomických změn první prezident Attatürk. „Možná někdo chtěl, aby došlo i na ‚turecké jaro‘. Vždyť přes všechny politické turbulence posledních let bylo Turecko nejstabilnějším státem v oblasti s rychle rostoucí ekonomikou a vlivem v zemích s turkickou historickou a kulturní tradicí. Pokud měla nějaká vnější moc zájem na chaosu na ‚anatolském mostu‘, postupovala podle známého modu operandi. Došlo k ‚teroristickému útoku‘ na letišti v Istanbulu a následoval pokus o ‚nastolení práva a pořádku‘ za pomoci armády. Proč se to armádě a jejím rádcům nepodařilo, zatím nevíme, ale každý další den se budou objevovat informace z ‚ověřitelných zdrojů‘ a budeme se dovídat, oč vlastně šlo,“ nepochybuje politolog.
Po neúspěšném pokusu o převrat došlo v Turecku k lynčování, prezidentovi příznivci volají po obnovení trestu smrti. K tomu se politické elity Západu zatím nevyjadřují, naopak si pospíšily vyjádřit Erdoganovi podporu s tím, že byl demokraticky zvolen. To vypadá na dvojí metr ve srovnání s tím, jak kárají polskou vládnoucí garnituru nebo Brity za referendum, jako by v těchto zemích nešlo o demokratické volby. „To je jednoduché. Když je to v národním nebo unijním zájmu, na nějaký ten lynč se nehledí. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet s přijetím Turecka do EU i s uvolněním vízového režimu, které jsou předmětem ‚zvláštního vztahu EU‘ k Turecku. Poláci mohou Turkům jen závidět. Ale až se bude měnit vztah Turecka k Ruské federaci, jistě se rychle dozvíme, kde jde o svobodu a demokracii a kde je opět možné na ně na chvíli zapomenout,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Uzavřít schengenské hranice je rozumné řešení, ale nikdo se k tomu nemá
Dění v zemi v důsledku pokusu o převrat vyvolává obavy, zda lze ještě na Turecko spoléhat jako na pomocníka při řešení migrační krize. Ještě před pokusem o puč prohlásil vicepremiér Andrej Babiš v rozhovoru pro deník Právo, že Evropa by měla být uzavřený prostor, který chrání svou vnější hranici. Tu by neměl překračovat každý, jak se mu zlíbí, bez dokladů a často z ekonomických důvodů. „Pan Babiš to ve svém interview říká velice realisticky a bez ohledu na dobu před pučem nebo po puči. Problém s ochranou schengenské hranice je, že všichni o tom v EU vědí a mluví, ale až na ty slíbené peníze, nikdo nic nedělá. Jen se úřaduje, konají se summity a hlavně se přemýšlí, přes který bankovní dům Turecku peníze posílat. Lidově se tomu u nás doma říká, že všichni jen ‚mlátí prázdnou slámu‘,“ kritizuje politolog.
Na území Turecka, významného člena NATO, také mají Spojené státy jaderné zbraně, což při Erdoganových mocenských choutkách vede k obavám, zda by nemohly posloužit minimálně jako hrozba. „Technicky není jejich skutečné nasazení možné. Používat nukleární zbraně není tak jednoduché jako kdysi, tedy naložit atomovou bombu do letadla, v klidu doletět nad Hirošimu a tam ji svrhnout. ‚Používat‘ je ale dost složitý proces manipulace. Jakási forma vydírání je však možná. Konečně to známe z Ukrajiny, kde tamější politici vyzývali Spojené státy zničit ‚Moskaly‘ a upozorňovali, že jejich země je jadernou mocností,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
Rozum velí, že je hloupost brát Rusko jako největší nebezpečí pro Západ
Na sociálních sítích se objevila po teroristickém činu v Nice fotografie nejvyšších představitelů členských zemí NATO ze summitu ve Varšavě s komentářem, že před týdnem tvrdili, že největším nebezpečím pro Západ je Rusko. Ve světle událostí uplynulého týdne se takové tvrzení jeví čím dál méně udržitelné. „Zdravý rozum by radil, že je to hloupost, Ale kdo se dnes v mezinárodní politice řídí zdravým rozumem? Koneckonců výrobcům zbraní a těm, kteří touží po ruských zdrojích, nic jiného nezbývá. Jak by mohli jinak udržet své zisky, kdyby nebylo možné hrozit? A jak praví staré známé přísloví ‚peněz není nikdy dost‘,“ upozorňuje politický analytik.
Uprostřed týdne nastoupila do čela britské vlády Theresa Mayová, jejímž hlavním úkolem bude zajistit rozchod Spojeného království s Evropskou unií a dojednat s evropskými partnery podmínky Brexitu i nové vzájemně uspokojivé vztahy. Do funkce ministra zahraničí jmenovala čerstvá premiérka jednoho z nejvýraznějších zastánců Brexitu, bývalého londýnského starostu Borise Johnsona. Za jednání o odchodu země z EU bude ve vládě zodpovědný dosavadní euroskeptický poslanec David Davis. Složení nového kabinetu si vysloužilo nejeden posměšný komentář, zda si Britové nedělají z Evropské unie jenom legraci. Objevila se i mapa zemí, které už nový šéf britské diplomacie Boris Johnson stihl až dosud urazit.
Britové se nebudou servilně hrbit před německo-francouzskými autoritami
„Evropská komise spěchala a naléhala na demisi ministerského předsedy Camerona, a tak se musí připoravit na vše a počítat s tím, že Velká Británie bude vybírat své reprezentanty podle úrovně partnerů z EU. Ale ať již jsou jacíkoli, nebojme se, že nebudou hájit zájmy Spojeného království a servilně se hrbit před německo-francouzskými autoritami, které žijí v domnění, že už jim dnes patří Evropa a ‚zítra celý svět‘. Připravme se na to, že vyjednávání o Brexitu bude dlouhé a pro nás, malé země, bolestné. Ti velcí si budou dělit sféry svých zájmů v Evropě bez ohledu na Lisabonskou smlouvu a dobrá předsevzetí, nebo respektive i s pomocí Lisabonské smlouvy, a bez ohledu na ty, které považují za méněcenné,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
