Před pár dny jsme si připomínali události 17. listopadu. V kalendáři máme u tohoto státního svátku napsáno Den boje za svobodu a demokracii. Je třeba za obojí v Česku ještě bojovat, nebo už byl boj dobojován?

Myslím si – paradoxně –, že obojí je svým způsobem správné. Jen se odpovědi liší v čase. Po revoluci v listopadu 1989 byly demokracie a svoboda obnoveny v plné míře. Oprávněně se dalo říci, že je dobojováno. Prozíravější lidé však už tehdy zdůrazňovali, že ostražitost je namístě vždy a nikdy se v ní nesmí polevit. Protože politici, kteří nedokážou argumentovat a smysluplně, srozumitelně mluvit k lidem, se budou vždy ucházet o teplá místa. Takoví politici neustále kážou lidem o demokracii, ale svoboda, hlavně svoboda slova, je pro ně úhlavním nepřítelem, neboť chtějí, aby byly veřejnosti prezentovány jen jejich názory. Demokraté tedy nesmějí nijak polevit v ostražitosti vůči těmto falešným rádoby demokratům.

Bohužel varování prozíravých se ukázala jako zcela namístě. K moci se dostala přesně tato garnitura rádoby demokratických politiků. Za vydatné pomoci uječených ideologických aktivistů v neziskovkách i v části médií a ideologicky zaslepené Evropské unie jsou v čele tažení proti svobodě slova, a tím i proti demokracii. Takže je bohužel opět čas na jasnou obhajobu svobody. Jen je špatné si plést obhajobu se svým strachem proměněným do iluze reality. Mám tím na mysli fakt, že dnes ještě do velké míry stále svobodu slova máme. Důkazem je i tento náš rozhovor. Na druhé straně je ale postupně okrajována, lidé kvůli svým názorům přicházejí o zaměstnání, nemalá část veřejnosti se nechala „zaštěkat“ různými propagandisty a podřídila se autocenzuře. Jenže autocenzura je tou nejhorší formou cenzury. O tom, že u nás bují, svědčí i řada průzkumů veřejného mínění. Takže musíme znovu bojovat za ubránění demokracie i svobody slova a její opětovné rozšíření. Protože s hrozbou ztráty svobody je to jako s hrozbou popravy. Člověk se musí bránit ve chvíli, kdy mu poprava hrozí, a ne až přijde o hlavu.

Před 35 lety toužili lidé po svobodě a té se jim následně dostávalo měrou vrchovatou. Pokud by se nám jí v posledních letech dostávalo méně, proč by potom lidé nevyšli na náměstí a neskandovali „svobodu, svobodu“ jako v polistopadových dnech roku 1989? Když k tomu nedochází, neukazuje to, že pocit nesvobody či „méně svobody“ má jen malá či okrajová část společnosti?