Jste uvedený na třetím místě kandidátky strany Sportovci pro společnost za Moravskoslezský kraj, která je před veřejností poněkud utajená, jaké má vaše strana vlastně cíle, konkrétní program. A kdo vás vůbec přemluvil pro vstup do politiky? Čeho byste chtěl v ní vy sám konkrétně dosáhnout?

Náš program se dá dohledat na internetu, kde máme založené stránky. Hlavním cílem naší strany, což je také i mým stěžejním zájmem, je zajistit větší podporu pro český sport, který dost zásadně upadá, a kdy podmínky pro rozvoj individuálního i kolektivního sportu jsou oproti minulosti skutečně dost špatné. Týká se to hlavně mládeže. Nejenže počty trenérů citelně ubyly, ale i mezi těmi novými nadšenci opravdu jen těžko hledáte kvalifikované odborníky. To všechno chceme změnit. Asi prvním krokem by bylo oddělení sportu od ministerstva školství a snaha založit samostatné ministerstvo, protože jinak sport bývá pro politiky po řadu let jen takovým celkem nedůležitým přívažkem.

Jinak ke vstupu do strany Sportovci pro společnost mne nemusel nikdo přemlouvat. Ta snaha nějak českému sportu pomoci byla u mne i u řady kolegů po více let zřejmá. My fungujme v Moravskoslezském kraji už delší dobu v olympijském klubu, kde je zastoupena řada sportů. Že bychom něco podobného udělali, jsme si řekli už při poslední olympiádě v Londýně. Já určitě nechci dělat politickou kariéru a řešit celospolečenské problémy, chci se soustředit jen na záležitosti, které souvisejí s rozvojem sportu a zdravým způsobem života. A tak to má, myslím si, většina našich členů – bývalých vrcholových sportovců. Nicméně si uvědomuji, že jsme začali se založením strany a naší prezentací dost pozdě. Ve svém okolí ale máme velkou podporu veřejnosti, a proto nechceme skončit s fungováním naší strany po parlamentních volbách. Chtěli bychom se dostat, třeba i později, do sněmovny v nějaké smysluplné koalici, kde bychom mohli pak prosadit větší podporu sportu.             

Působil jste úspěšně ve  fotbalové reprezentaci v dobách, kdy československý fotbal patřil mezi evropskou špičku, získal jste s ní na mistrovství Evropy bronz a na olympiádě dokonce zlato. Jak byste zhodnotil podporu sportu v tehdejší a v současné době? V čem vidíte dnes pozitiva oproti minulosti, a naopak v čem dnes podpora sportu pokulhává za léty před rokem 1989?

Domnívám se, že to vidí asi každý, jak téměř všechny naše kolektivní sporty upadly. Fotbalem počínaje přes basketbal a nyní už i hokejem konče. Spočívá to především v nízké podpoře mládežnického sportu a potom v přechodu mladých sportovců mezi dospělé, kdy řada talentů skončí. Před rokem 1989 fungovala prakticky na všech stupních škol, ale zvláště na těch středních a vysokých tréninková střediska mládeže, kde mladí sportovci měli vytvořené podmínky ke studiu i provozování sportu. Byli také „shora“ více finančně podporováni, hradily se jim prakticky všechny náklady. Fůra dětí, zvláště ve fotbale, pocházela z těch nejchudších rodin. Dnes většinu nákladů platí rodiče a mnohde na to nejsou peníze. V nynější uspěchané době je to také stojí fůru času. Při přechodu z dorosteneckých nebo juniorských kategorií mohli jít tehdy mladí kluci na vojnu do Dukly anebo na vysokých školách do sportovních středisek, to dnes nefunguje. Proto jsme nedávno založili CISO – Centrum individuálních sportů, kde se snažíme mladým sportovcům pomáhat. Funguje tam i moje manželka Táňa, za mlada Kocembová, halová mistryně Evropy v atletice.