„Rusko jako antikrist? Tím víc lidi fascinuje.“ Autor úspěšné knížky o ruštině

Když jste psal knihu 1000 let s ruštinou, očekával jste v dnešní napjaté situaci, že bude mít tak velký ohlas? Nedávno se objevila mezi nejprodávanějšími tituly, hlavně mezi bestsellery Dana Browna...

Vůbec ne! Když jsem viděl printscreen s údaji, kde jsem se ocitl mezi Brownem a Tolkienem, myslel jsem, že jsem se definitivně zbláznil. Už samotný křest knihy mě měl varovat, místo očekávaných snad dvaceti lidí jich přišlo skoro dvě stě. Byl to masakr. Dodnes se s tím neumím vyrovnat. Knihu jsem psal lidem pro potěšení a radost. Tak jsem se asi trefil. Nevím. Asi se právě tím má kniha vymyká, není plná hrůz a extravagancí, které chtějí ohromit. Je faktografická, je tam průměrně sedm osm jmen na stránku, jsou tam desítky historických příběhů a událostí, které se týkají nás všech, našich vlastních dějin a povah. Možná právě tyto analogie lidi zaujaly.

A ještě jeden důvod to asi má. Víte, i v životě platí fyzikální zákony akce a reakce. A když už lidé nemají po léta šanci se o Rusku nic kloudného dovědět, jen pouhé negace a koncentrované zlo, tak o to víc asi baží po nějakém zdroji, který jim prozradí víc. I zlem se člověk časem nasytí a otupí, byť samotné zlo je nekonečné. Časem se každý začne pídit po zakázaných plodech. To je už v bibli. Zkrátka, náš současný mainstreamový narativ, že Rusko je jen ztělesněním zla, vyvolává v mnoha lidech touhu poznat, jaké je doopravdy.

Ale, prosím, řekněte čtenářům, že rusofilové budou asi mojí knihou zklamáni. A rusofobové také.

Vypadá to, že přestože je dnes Rusko opět opravdu „říší zla“, ruština stále lidi přitahuje. Co to?

To má tři stránky pohledu na věc. Vidíme to denně vlastně na všem kolem sebe, hlavně v médiích. Lidé jsou fascinováni zlem, přitahuje je. Třeba v televizi není snad dne, aby nešly nějaké dokumenty o Hitlerovi, doslova „Hitler na sto způsobů“. Každý žurnalista ví, že negativní zprávy přitahují. Ty dobré ne. A tak čím víc budeme z Ruska dělat výlučného antikrista a odpadlíka, tím více jím lidé budou fascinováni. Takové jsou dějiny umění, literatury, žurnalistky, různých náboženských proudů, ale bohužel i politiky. Minulé i současné. Je to pořád stejné po tisíc let. Čím větší má společnost problémy, tím většího nepřítele má. Zkrátka, čím více budeme Rusko vykreslovat jako padoucha ze všech zloduchů nejodpornějšího, tím více bude část lidí fascinovat.

Druhou a asi i tou pravdivější a podstatnější stránkou je skutečnost, že světová kultura v nejširším slova smyslu není bez té ruské vůbec myslitelná. Ruská kultura i poučné dějiny nejdou z paměti lidstva vymazat nějakými novinovými články, byť byly psané tou nejtemnější barvou. Má kniha je právě o tom, že po tisíc let jsme jeden evropský, lidský, ekonomický, kulturní, diplomatický i vojenský prostor. A jakákoli vzájemná izolace to nikdy nespravila a nespraví. To platí pro jednu i druhou stranu.

Třetím ohledem, který je pro mne nejdůležitější, je samo lidství. Víte, v minulosti bylo mnoho „říší zla“. Třeba Mongolové, co dotáhli až na Moravu, ale znám několik Mongolů, a vždy to byli a jsou milí lidé. S jedním mě ubytovali na kolejích a kromě toho, že neskutečně chrápal, to byl príma chlapík. Říší zla byla pro Evropany Osmanská říše, která dvakrát málem dobyla Vídeň. Ale do Turecka jezdím nejraději. Turci jsou vstřícní, ochotní a hrdí lidé. Říší zla bylo nacistické Německo. Moji kamarádi – emigranti si nemohou Němce vynachválit. Pro indiány byla asi říší zla Evropa, ale to neznamená, že vy, nebo já jsme zlí lidé. A tak bychom mohli dumat nekonečně. A s Rusy je to také tak. Jsou mezi nimi mizerové, ale já vidím dobré lidi, kterých je tam víc. Já zkrátka věřím v lidské dobro.

Myslíte si, že se i přes různé snahy výuka ruštiny v Česku zachová?

Odpovím vám mottem mé knihy: „Trvale bezpečné a nadějné cesty člověka k člověku, národa k národu a států jeden k druhému jsou dlážděny jedině snahou o vzájemné poznávání, pochopení, učením se jeden od druhého, hledáním společného, lidskými kontakty, projevy úcty, respektu, pokory a často i výhodným obchodem.“ Pokud zůstanou alespoň některé z těchto atributů zachovány, zůstane zachována i výuka ruštiny.

Ono je více států, které mají podobný počet obyvatel jako Rusko. Třeba Etiopie, a přesto se amharštinu nikdo neučí. Mnoho států je, co do počtu obyvatel, větších. Brazílie, Bangladéš, Pákistán, Indie, Čína, a přesto portugalsky, bengálsky, urdsky, indonésky, hindí, natož čínsky se učí málokdo. Učení se jazyku a důvody, proč tomu tak je, jsou širší, než chtění politiků a novinářů. Dokud bude ruština patřit mezi deset nejvíce používaných komunikačních jazyků na světě, tak se asi učit bude. V tom není žádná ideologie.

Když jsem před několika lety v Tádžikistánu přednášel za Rozvojový program OSN (UNDP OSN) o reformě veřejné správy, tak jsem se všemi lidmi mluvil jedině rusky, doslova od prezidentské kanceláře po tu nejzapadlejší osadu v horách či na tržišti u cesty. Dokonce i na slavností recepci v samotném sídle UNDP v hlavním městě Dušanbe jsem se všemi mluvil rusky. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna.

Jak moc osobně, původem Rus, vnímáte, když se dnes na Rusy tolik plive?

To víte, že to nesu těžce. Šikanu jen proto, že jsem Rus, jsem zažil už několikrát. Minule jsem vám něco z toho povyprávěl. Jako bych mohl za to, že moji předci utekli před více než sto lety z bolševického Ruska, a tak si zachránili v naší zemi, která je vlídně přijala, život. Mohli studovat, pracovat, mít děti… Znám řadu ruských emigrantů v Americe. Tam něco takového jako „šikanu pro původ“ nezažili.

„Rus je pro vás nový Žid, nejradši ho v peci upálit.“ To zpívá velmi populární ruská skupina Leningrad. Není to už přehnané?

Rusové vnímají rusofobii velmi citlivě. Zejména tu bezduchou. Tím spíš, že si myslí, že nezaslouženě a také vzhledem k obětem v době druhé světové války i nespravedlivě. Oni jsou schopni pochopit, že kvůli válce na Ukrajině proti nim stojí celá Evropa i Amerika. Rusko si už podobné situace zažilo třeba v Krymské válce v letech 1853 až 1856 nebo po říjnovém převratu roku 1917… To chápou, berou to jako „jejich“ spravedlivou válku. A možná naopak to některé i posiluje a stmeluje. Ale nechápou, co s tím má společného Gogol, Dostojevskij, Čechov, Čajkovskij, Stravinskij, Rublev, Repin, Mendělejev, Ciolkovskij, Pavlov, Gagarin, úžasné historické památky, nejstarší a nejhlubší jezero na světě Bajkal, tygr sibiřský…

Rusové to vnímají o to citlivěji a naléhavěji, protože na rozdíl od nás si zažili a vědí, co je to vyhlazovací genocida, teorie a praxe spálené země, miliony nevinných obětí jen proto, že jsi Rus nebo třeba Žid. A také vědí a mají v živější paměti než my, že to začínalo kdysi podobně, třeba z dnešního pohledu ubohým filmem Věčný Žid, nebo pomateným spiskem Můj boj… A končí to realitou vypálených vesnic, miliony mrtvých v koncentrácích, pogromy, masakry v Babím Jaru… To má každý Rus v krvi, protože není snad v žádné ruské rodině nikdo, koho by se to osobně nedotýkalo. U nás, když se řekne „pogrom“, tak je to něco středověkého. U Rusů je to něco zcela nedávného. Oni si pogromy zažili, my ne. Takže kapela Leningrad se trefuje právě do této noty, která se nám může zdát ve své hyperbole nepřiměřená a nepochopitelná.

Autor knihy Den opričnika, ruský spisovatel Vladimir Sorokin, mimo jiné prohlásil: „Bezpochyby já, jako Rus, nesu obecnou kolektivní odpovědnost za rozpoutání války... Vinu neseme samozřejmě všichni. Ne pouze Putin a jeho tlupa. Ta vina bude růst i po skončení války.“ Jak ta slova vnímáte?

Jo, jo, to je u mnoha Rusů známý fenomén – pocit viny. Hodně to známe z literatury. Je to komplexní jev, který má kořeny v náboženství, historii, psychologii i sociálních stereotypech. Spíš než o vlastnost, jde u řady ruských intelektuálů o kulturní vzorec, který se formoval po staletí. To mají společné s Židy. Zajímavé je, že jiné národy se takto sebemrskačsky tolik netrápí. Byť něco podobného by mohl říkat nějaký německý intelektuál kvůli sedmdesáti milionům obětí druhé světové války. Španělé kvůli vyvražděným domorodým kmenům v Americe. Američané kvůli původními obyvatelům Severní Ameriky. A tak dále... Ruské sebemrskačství je známé už od počátků novověku, stačí připomenout hojně rozšířenou sektu „chlystů“, sebemrskačů, co si říkali Lidé boží.

Tím ale rozhodně nechci snižovat Sorokinův výrok. Obecně má Sorokin pravdu. Tento jeden z nejpřekládanějších ruských autorů na světě, asi nejpřekládanější a donedávna nejvíce publikovaný a populární ruský autor v Česku, říká vlastně obecnou pravdu. Ano, ruští lidé si zvolili Putina (Sorokin je jeho velký odpůrce). A budou se s touto historickou pamětí vyrovnávat po generace, jako se vyrovnávají s historickou pamětí třeba v tom, že si zvolili Lenina, Stalina, Brežněva… Těžko hledat analogie. Jak „rostla vina po skončení války“ třeba u Němců, nevím. Takto se Češi zase mohou bičovat za Gottwalda, Husáka a další. Taky si je zvolili. To jsme na hraně politiky a tam jít nechci. Myslím ale, že ani Sorokin, byť velký vizionář, si neumí představit, jak se Rusové budou se současností vyrovnávat v budoucnu. Bude to heroická doba? Nebo ostuda? Nebo jen epizoda?

V románu Manaraga nastínil Sorokin budoucnost, kdy si bohatá snobská smetánka začne grilovat pokrmy na vzácných knihách. Nazval to book’n’grill. Jakou mají papírové knihy budoucnost?

Již několik desetiletí mnozí věští konec papírových knih. Neděje se tak. A je to dobře. Jestli si někdo myslí, že všechno má v počítači nebo na internetu, tak to si to bude myslet jen do prvního velkého blackoutu. Literatura je zobecněnou zkušeností lidstva a musí být zachována v hmotné podobě. Tou není soubor nul a jedniček na nějakém elektronickém nosiči. Dobře to vědí archiváři. Ti dnes sice archivují všechno digitálně, ale důležité věci i papírově.

Ano, chápu Sorokinovo podobenství k dnešku, kdy si mnozí ze současných „elit“ myslí, že jim je planeta po kolena, kašlou na historickou zkušenost, plivají na kritický rozum, na myšlení vůbec, sobecky je nezajímá svět kolem a už vůbec ne lidi. Jsou to endoparaziti a endopredátoři, kteří se ukájejí vlastními lživými mantrami. Jsou to nabubřelci, mělcí a vyprahlí lidé, deprivanti, kteří pálí vlastní minulost, a tím i sebe a své potomky. A vůbec, o důležitosti papírových knih, o rozdílu toho, co je na papíře a co na netu, je napsáno mnoho studií a úvah. Ať se zamyslí každý po svém.

U mých kolegů z vědeckých kruhů, kteří donedávna byli opojení hledáním a uváděním „internetových odkazů“, se stále častěji setkávám s tím, že vidí budoucnost své práce u papírových zdrojů. Zjistili totiž, že na internetu je možné najít všechno a vlastně nic. Je to živý organismus, kde pořád něco umírá, něco se rodí, ale neznámo odkud a kde… Nic to nikoho nestojí: klik, klik. A když už si někdo dá práci s vydáním knihy, je vidět, že si za tím svým nějak stojí, že mu to stálo za námahu a peníze. Dobře jsem to poznal při psaní mé knihy. Spoustu jmen jsem musel během posledních let, kdy kniha nevycházela, vyškrtat, protože během nich se v různých internetových encyklopediích z Rusů stali Ukrajinci, Estonci nebo z Čechů Němci a podobně. Musel jsem se obracet k papírovým zdrojům, ale protože dnes všichni všechno ověřují na netu, tak jsem se musel také podřídit a škrtat. S internetem se nedá válčit.

S jakými pocity tedy sledujete rychlý rozvoj informačních technologií a umělé inteligence?

Asi jako lidé sledovali před dvěma sty lety Stephensonovu lokomotivu. Mnozí věštili konec světa, báli se, smáli se, nevěřili, brojili proti. A to bylo asi tak všechno, co s tím mohli dělat. Před dvěma lety jsem dostal k oponentuře dvě studentské absolventské práce. Dotyční je nechali napsat umělou inteligencí. Poznal jsem to až někde na druhé třetí stránce. Dnes bych už to asi nepoznal. Umělá inteligence se stále lepší. Musí se kvůli tomu přepracovat systém hodnocení studentů na středních i vysokých školách.

Donedávna jsem si myslel, že umělá inteligence nevymyslí nic, co již není vymyšleno, že jen dovedně kombinuje to, co je beztak někde zaznamenáno. Osobně jsem se však setkal s případem, kdy advokát našel pomocí umělé inteligence „stanovisko z komentovaného vydání k zákonu“ a zapsal to tak do odvolání soudu. Pak ho napadlo ověřit všechno v knihovně. Dané „komentované vydání“ vůbec neexistovalo, natož uváděný citát. Kdyby to nenašel, mohl se text, který si umělá inteligence vymyslela, stát součástí našeho právní systému. A to už je děsivé.

Je to historicky stejné, nůž není nebezpečný, nebezpečný je člověk, který ho používá. Asi je to tak i s umělou inteligencí. Nesmí ji používat blbec. Ale nestát se dnes blbem je velké umění. Kdekdo si myslí, že se nemusí nic učit, nic pamatovat, protože přece je všechno na netu. Všechno mu vymyslí a předloží umělá inteligence. A tak obecně mozky, když je pořád nezatěžujete, plošně asi krní. Je to stejné jako u svalů, když se necvičí a nenamáhají, atrofují. Moji tezi potvrzují neurologické studie, o nichž jsem četl.

Za největší nebezpečí umělé inteligence považuji to, že odpoutává lidi od namáhavého přemýšlení, vymýšlení, od dumání, pochybování, kladení otázek, rozvažování, fantazírování, od toho, co dělá lidi lidmi. A druhou snad ještě horší věcí je, že umělá inteligence nemá emoce. Jen je předstírá podle toho, co se do ní hustí ze všech směrů. A většina informací, které jsou v internetovém prostoru, je asi negativních, tak co z toho asi vznikne?

Umělá inteligence „přemýšlí“ v nulách a jedničkách, plus – mínus, dobro – zlo, ano – ne, prochází proud obvodem nebo ne... Člověk je jí lhostejný. Ale člověk přece takový není a nemůže být. Pokud lidé budou myslet v nulách a jedničkách, jen v intencích absolutního dobra a absolutního zla, přestanou být lidmi. I o tom obecně je má kniha. Možná proto si ji lidé čtou.