Hledá se lék na koronakrizi. Jaký je? A jak velký vliv bude mít chování lidí? Zdá se, že mají obavy z budoucnosti a odkládají dražší nákupy...
Když padla Dvojčata v New Yorku, tak se říkalo, že svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Totéž platilo po krizi v letech 2008–2009. Ve skutečnosti ale vývoj pokračoval dál – asi trochu jinak, nicméně nesporně hodně podobným směrem. Takže předpokládám, že tentokrát to nebude jiné. Samozřejmě, každá doba nejistoty vede k odkládání nákupů, k větší míře opatrnosti. To je normální. Bude se ale jednat pouze o dočasný stav.
Náš živočišný druh nejlépe vystihuje označení „člověk spotřebitelský“ – a přesně toto nakonec zase převládne, tak, jako tomu bylo vždy v minulosti. Lidstvo žene kupředu chuť uspokojovat potřeby, tedy chuť spotřebovávat. A potřeby jsou, jak známo, nekonečné. Ekologicky je to jistě hazard, ale taková je lidská povaha. Naše ekonomika je na tom založená. Ostatně před časem jsem o tom napsal blog a tam uvádím příklad. Po pádu Dvojčat poslal prezident Bush mladší Američany do supermarketů nakupovat, utrácet. Nebylo to cynické, ale velmi racionální. Pokud nějaká událost nemá přejít v dlouhou a těžkou krizi, tak zvýšená spotřeba je lék. Hrozící krizí se musíme „prospotřebovat“ a „proinvestovat“.
Psali jsme:
Takže lékem na krizi jsou peníze a utrácení?
Když to zjednodušíme na dřeň, tak ano. Pochopitelně je tu problém dluhu. A to je problém vážný. Všechno musí mít svou zdravou míru. Ale ten první šok, ten první náraz překonají jenom peníze, dostatek likvidity a výhled na budoucí tržby podložený tím, že spotřebitelé utrácejí a že stát a investoři utrácejí.
Proč je tak podstatná likvidita?
Bez likvidity se zastavuje ekonomika. Pokud firmy nemají likviditu, propouštějí a neinvestují. Pokud propouštějí, lidé nenakupují. Když nejsou investice, krize se šíří do dalších sektorů, které nemají zakázky. Pokud lidé nenakupují, firmy přicházejí o další likviditu a znovu propouštějí, dále snižují investice a náklady, neplatí dodavatelům. A tím se krize zase posiluje. Když se dostanete do této spirály, je strašně těžké ten vozík otočit a nasměrovat jinam.
Proto je první úkol dodat likviditu firmám i podnikatelům. A proto je podstatné povzbuzovat spotřebitele, aby šli nakupovat. Teď se plácáme na hraně. Jedním exitem je sice silná, ale krátká krize. Druhým je silná krize, po které nastane dlouhé období kolísání mezi malými vzestupy a následnými propady. Každý si asi lehko spočítá, která verze je příznivější.
Co očekáváte po skončení pandemie? Ekonomický pokles, nárůst nezaměstnanosti? Inflaci?
To právě hodně záleží na tom, v jaké míře se podaří dodat do systému likviditu. Pořád se mluví o tom, zda vláda zvládla, nebo nezvládla pandemii, zda uspěla v tom, co se nazývá „boj s virem“. Popravdě si myslím, že na to se historie ptát nebude. Nechci vypadat jako cynik, ale historie nebude poměřovat, zda za těch několik měsíců zemřely tři tisíce lidí nebo třicet tisíc lidí. Historie zaznamená, pokud v prvním čtvrtletí roku 2020 začne krize, která bude znamenat ztracenou dekádu. Ale historie je také dost nevděčná, takže pokud se to nestane a tuto situaci zvládneme, tak za pár let bude tohle celé skoro zapomenuto.
To myslíte vážně?
V principu ano. Kdo si přesně pamatuje na záplavy ve východních Čechách a na Moravě? Kdo si přesně bez hledání v Google vzpomene, že to byl rok 1997? Kdo si vzpomene, ve kterém roce velká voda zaplavila Prahu? Lidská paměť je v tomto celkem nespolehlivá. Ale také může být rok 2020 prvním rokem „velkých epidemií“ a jednou provždy vstoupí do učebnic. To ale nikdo netuší, nedá se to odhadnout.
Co vím, je to, že vývoj ekonomiky můžeme ovlivnit – a nyní jsme na hraně mezi dlouhým obdobím problémů – a mezi tím, že se po vstřebání drsných dopadů prvního šoku vrátíme k nějakému rozumnému růstu. Pokud se naplní první verze, tak na rok 2020 hned tak nezapomeneme. Když přijde verze druhá, pustíme ho brzy z hlavy.
Jak ale mají spotřebitelé spotřebovávat, když skoro polovina Čechů (42 procent) nemá finanční rezervu, která by jim umožnila pokrýt delší než měsíční výpadek příjmů. Proč tomu tak je?
Ano, jedná se o skutečně obrovskou obtíž. Teď se nám vrací problém s dlouhodobě nízkými mzdami a s tím, že obecně česká populace není v takové ekonomické kondici, aby měla vytvořené rezervy.
Jedná se o národní znak, nebo o otázku vývoje?
Nemám pocit, že by to byl obraz národní povahy. Spíše bych to považoval za důsledek vývoje, a nepočítal bych do toho jen posledních třicet let.
Ptám se proto, že u domácností s příjmy do 20 tisíc měsíčně je to dokonce 60 procent domácností, které nemají finanční rezervu. Není to do jisté míry svědectví o tom, že uplynulé roky ekonomického růstu pro obyčejné Čechy zas tak idylické nebyly?
Ekonomika není nikdy idylická. Schválně jsem už v minulé odpovědi říkal, že nejde jen o posledních třicet let. Bylo by nutné se vnořit do statistik, ale vsadil bych se, že v osmdesátých letech to nebylo jiné, že v sedmdesátých letech minulého století to také nebylo jiné. Jenže jsme žili v něčem, co by se dalo přirovnat ke kleci nebo spíše k nějakému výběhu. Zvyky uvnitř byly dané a odpovídaly plus mínus možnostem v podstatě každého. Jenže my jsme po konci komunistického režimu vstoupili téměř lusknutím prstů do světa bohatého, který nám přinesl určité životní návyky, určitý životní styl, kterému se bylo dost těžké vyrovnat – i přesto, že postupně celkově životní úroveň nesporně výrazně vzrostla.
Je to něco, jako když se člověk nějakou shodou okolností přestěhuje do čtvrti, kde je automatické, že jednou týdně uděláte pro sousedy nákladný večírek. Člověk ho začne pořádat, i když na to vlastně nemá. Ale ten hlavní problém je skutečně v tom, že jakkoliv se celková životní úroveň výrazně zvýšila, nebylo to prostě dostatečné na to, aby si společnost jako celek vytvořila skutečně podstatné finanční rezervy.
A to nemluvím o faktu, že hovoříme o průměru. Jak známo, pokud člověk sedí jednou půlkou zadku na rozpálené plotně a druhou na ledovém kvádru, tak v průměru je mu fajn. Tato krize, jako ostatně každá, odhaluje ošidnosti průměrování. Máme tendenci myslet na „průměr“, jenže ve skutečnosti je samozřejmě většina lidí hodně pod průměrem.
Psali jsme:
Zcela nepochybně skončí některé restaurace (i když jich možná nebude tolik, jak to vypadalo před měsícem), cestovní kanceláře. Jak změní pandemie společnost? Bude hodně lidí nuceno změnit profesi?
Abych pravdu řekl, tak nevím. Tohle je otázka, se kterou má ekonom vždycky problém, protože míří do detailu, do konkrétní matérie.
Já jsem schopen říci, že když nepřijdou další pandemie a podobné šoky, tak za dva, za tři roky nebo za pět let bude stejně či více restaurací a stejně či více cestovních kanceláří jako před krizí. Ale nakolik to budou ty stejné restaurace a kanceláře, které existovaly letos v únoru, to říci neumím. Asi nebudou, jistě dojde k nějaké proměně. Jak bude velká? Čestně odpovím, že nemám tušení. Když se vrátím na začátek – hodně bude záležet na tom, nakolik dokáže vláda dodat podnikatelskému prostředí likviditu. Pokud ano, tak ta změna nemusí být zásadní. Pokud ne, tak změna bude velká a na stav před krizí se vrátíme daleko později s daleko většími ztrátami v mezidobí.
Lépe se mi ale odpovídá na druhou část otázky, totiž na změny profesí. Tato krize není strukturální, není zapříčiněna nějakým fundamentálním ekonomickým důvodem, nerovnováhou, problémem. Je to krize vzniklá uměle jako důsledek reakce na epidemii. Ve skutečnosti s tím nemáme žádné zkušenosti, ale skoro bych se vsadil, že tato krize nepovede k nějakým strukturálním změnám, takže ani k tomu, že by davy musely měnit profesi. Není k tomu důvod.
Co ale tato krize ukázala, to je zranitelnost některých segmentů ekonomiky, a nejvíce zranitelnost cestovního ruchu. Z toho by bylo dobré si vzít poučení. Kdybyste ale po mně v tuto chvíli chtěl, abych tato poučení formuloval, byl bych na rozpacích. K tomu, abychom z toho dokázali vyvodit něco smysluplného, potřebujeme čas a analýzy.
Je koronavirus tou černou labutí, tedy nepředvídatelnou událostí, která výrazně ovlivní ekonomické dění? A koho vlastně poškodí nejvíce? Zprvu to vypadalo na Čínu, ale zdá se, že se věci mění...
Koronavirus je naopak klasickou bílou labutí, předpokládatelnou událostí. Globalizace vždy přinášela takové šoky, některé z nich jsem popsal v jednom ze svých blogů.
To ostatně tvrdí i Nassim Nicholas Taleb, který pojem „černá labuť“ do ekonomického uvažování přinesl, ale přirovnávání koronaviru k černé labuti odmítl. Faktem je, že za černou labuť bychom mohli koronavirus považovat směrem k čínské ekonomice a k celému systému. Virus nesporně zatřásl nějakým pomyslným podstavcem, na kterém celý ten systém stojí, a ukázal, že jde o systém křehký. Jinak ale náš svět plný cestování a zběsilé obchodní výměny nutně vytváří prostor pro epidemie, pandemie a podobné situace. Je to jeden z nákladů, které je třeba nést, pokud chceme čerpat výnosy. A ty jsou obrovské.
Co se týká dopadů na světovou ekonomiku, je to zase stejný problém. Záleží na tom, nakolik budou vlády schopny dodat podnikatelskému sektoru likviditu a nakolik budou schopny ovlivnit svoji frazeologií spotřebitelské chování. A nakolik budou schopny generovat zdroje na smysluplné investice. To platí pro Washington, Londýn, Berlín, Prahu i Peking naprosto stejně. Jenom dopady na Čínu uvidíme s nějakým zpožděním, protože – a to skutečně nejsem sám – já prostě příliš nevěřím čínským ekonomickým statistikám. I bez této nedůvěry v čínská čísla lze říci, že teprve tak za rok uvidíme, nakolik se krize projevila na různých ekonomikách.
Pro Čínu je jedna věc nepříjemná – může to být sekundární dopad krize, větší než dopady přímé. Vyspělý svět do značné míry toleroval dlouhé roky asymetrii používanou čínským vedením v tom, že Čína hodně těžila z globalizace, ale málo nesla její náklady – například soustavným podhodnocováním své měny a také soustavným bráněním vlastního trhu před zahraničními produkty. Podle mého se postupně ke Spojeným státům, které proti tomu už dva roky soustavně bojují, přidají i další vyspělé země. Všem hrozí zchudnutí a bude se hrát o to, jak bude distribuováno. Tlak na Čínu, aby buď začala dodržovat pravidla, nebo aby přestala čerpat bonusy, nutně poroste.
Pandemie oživila i diskuse o euru. Ukázala současná krize na nezbytnost společné evropské měny, nebo je tomu naopak? Jak je na tom teď eurozóna?
Těžká věc. Prudké oslabení koruny během krize, a nemluvíme o nějakém drobném oslabení, hovoříme o deseti procentech, ukázalo, že malé měny jsou volatilní a volatilní budou. V době, kdy jde všechno dobře, je to jedno, protože tato volatilita se neprojevuje. V problémech se ale projeví. Otázkou je, zda toto oslabení koruny považovat za nevýhodu. Koneckonců intervence národní banky proti koruně nejsou tak časově vzdálené a považuji za zřejmé, že ekonomice v dané době pomohly. Přitom nešlo vlastně o nic jiného, než o umělé oslabení měny. Pro exportéry je oslabení dobré, pomůže exportu. Ale znamená také dovoz inflace, a to dovoz dosti značný.
Navíc volatilita je především nestabilní stav, nikdo neumí říci, co bude dělat koruna za půl roku, za rok. Což znamená pro celou ekonomiku nejistotu a nejistota je riziko, přičemž riziko je v ekonomice v podstatě jenom jiný název pro náklady. V jednom ze svých blogů píši, že pád koruny – jinak už bych to v tuhle chvíli nenazýval – je novým argumentem do diskuse o euru – a je to nesporně argument pro přijetí eura. To nelze zpochybnit.
Já vím, že někteří členové Bankovní rady ČNB vyjadřují radost nad tím, že máme vlastní měnovou politiku a že nám to pomůže v překonání krize, ale byl bych skeptický. Důvod je jednoduchý – tato volatilita koruny, kterou vidíme, ukazuje totiž také jasné mantinely příští měnové politiky. Tyto mantinely jsou dány schopností ČNB udržet vlastní kredibilitu. Pokud se to ČNB nepodaří, znamenalo by to další pokles koruny a s tím další dovoz inflace. Jenže to si nebudeme moci dovolit, protože krocení inflace je strašně drahá záležitost.
Politika ČNB tedy bude muset ctít nějaké mantinely a bude se muset do jisté míry odvíjet od politiky Evropské centrální banky. Nemůžeme si představovat, že si budeme dělat, co budeme potřebovat. To je totiž ta nejdražší politika na světě. Prostě jsme ekonomika export – import, nejsme Severní Korea. Stále ale vidím v otázce eura více mínusů než plusů – především kvůli problémům Itálie a obecně jižního křídla eurozóny.
Koronavirus chytila aktuálně velmi levná ropa, což potěšilo především motoristy. Ekonomika ale asi hořce pláče?
Z okamžitého pohledu, tedy z toho, že člověk natankuje „plnou“ za 1200 korun, to je výborné. Celkově je to problém. Přebytek ropy byl nemalý ještě před krizí.
Těžební kapacity v posledních letech výrazně vzrostly, projevily se velké investice do odvětví. Krize do toho stlačila drasticky poptávku. Takže nutně přišel cenový kolaps trhu. Zase se mohu odvolat na vlastní blog na toto téma. Tam říkám, že jako motorista mám radost – ale jako ekonom, který se snaží dívat také „za roh“ událostí, bych se toho spíše bál. Já vidím ve světě tolik nestability, že přidávat k ní ještě nízkou cenou ropy a destabilizací zemí jako Rusko, Saúdská Arábie, Alžírsko, Nigérie, Irák a tak dále, mohl bych jich jmenovat dalších třeba deset nebo dvacet, to mi připadá už jako hodně velký hazard.
Já celkem chápu, že někdo může mít z problémů Saúdů nebo Ruska radost, já si také nemyslím, že by šlo o nějaké skvělé režimy. Navíc zrovna tyto státy mají svůj podíl na vzniku cenové krize... ale prostě se musím ptát, co bude, pokud se právě tyto režimy neudrží. Kdyby padly ze strukturálních důvodů a protože by se objevily síly, které je nahradí, tak tomu rozumím. Pokud se ale destabilizují kvůli vnějšímu důvodu, pak musím předpokládat, že tam není po ruce plán B. A když je plánem B nestabilita, tak říkám, že náklady budou obrovské.
Obecně bych řekl, že stabilní svět potřebuje cenu ropy kolem šedesáti dolarů za barel – producenti budou mít dost, spotřebitelé dostanou dobrou cenu, investice poběží. Ale ropný trh je nutně nestabilní a bude nestabilní navzdory všem dohodám OPEC a dalších zemí... bohužel.
Premiéru Babišovi se nezamlouvá záměr Francie a Německa, aby peníze z celoevropského záchranného programu po pandemii o objemu 500 miliard eur čerpaly přednostně nejpostiženější země. „I solidarita má určité meze,“ řekl premiér, s tím, že hrozí, že ČR, která stav dobře zvládla, na situaci doplatila. Váš názor?
My se v Evropské unii s oblibou chováme jako člen-nečlen, takže ve finále bude náš názor celkem vedlejší.
Měli bychom se hlavně ptát, proč Francie a Německo razí tuto politiku? A tady bychom viděli, že směřují peníze na jižní křídlo, tedy strategicky chrání eurozónu, protože jižní křídlo eurozóny je nejvíce ohroženo vlastním již existujícím dluhem, čili je nejvíce zranitelné dluhem novým. Pokud si myslíme, že tváří v tvář této strategické potřebě bude mít hlas z Prahy nějaký valný význam, tak nebude.
Co se mého názoru týká, na místě Francie a Německa bych postupoval stejně. Oni se snaží vidět tuto krizi strukturálně a v jejím rámci řešit víc problémů najednou. Česká republika z dlouhodobého hlediska sklízí plody svého předchozího chování a s tím, zda jsme nebo nejsme úspěšní v boji s virem, to absolutně nesouvisí.
Neměli bychom podobné případy brát tak osobně; máme tendenci cítit se pak uraženě a odstrčeně. Raději bychom měli argumentovat ekonomicky tím, že lidské oběti a počty nakažených jsou jenom jedním měřítkem, ekonomické škody pak druhým. A že ekonomicky jsme, s určitou nadsázkou, jednou ze spolkových zemí Německa, že naše stabilita je pro Německo také podstatná – to by zabralo spíš.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
