Pane Vobořile, vláda letos schválila legislativní rámec pro regulaci psychomodulačních látek, jako je kratom nebo konopí do 1 % THC. V jaké fázi se teď podle vás skutečně nachází příprava regulačního systému a co konkrétně ještě chybí, aby mohl začít fungovat?

Legislativní rámec máme, vyhláška už byla připravena a teď prochází notifikačním procesem v Bruselu. To je důležitý krok, bez kterého se regulace nemůže spustit. Obava ale spočívá v tom, že pokud se proces protáhne nebo se objeví sporné body, spuštění se zadrhne a zůstane jen v teoretické rovině. Proto je klíčové, aby jednotlivá ministerstva a jejich instituce pracovaly koordinovaně a aby byla připravena i praktická část, tedy dohled, standardy kvality a jasná pravidla pro prodej. Jen tak se vyhneme situaci, že sice máme zákon i vyhlášku, ale lidé v praxi stále nevědí, co přesně platí. Konopí již víme, že zatím z toho vypadlo, ale kratom zůstal. Během dalších let se jistě budou ale projednávat další látky typu nové kanabinoidy příbuzné například HHC.

Mluví se o tom, že Česko bude jednou z prvních zemí EU s takto detailní regulací. V čem podle vás spočívá jedinečnost našeho přístupu a co by se z něj mohly naučit jiné státy?

Unikátní je, že jsme se rozhodli jít cestou regulace místo zákazu. Dále je originální to, že jsme vedle potravin a léků vytvořili novou kategorii látek pro lidskou spotřebu. To znamená, že stát neříká „tohle nesmí existovat“, ale stanovuje jasná pravidla, která mají chránit spotřebitele, mladistvé a veřejné zdraví. V evropském kontextu je to zatím výjimka. Většina zemí stále zůstává buď u nelegality, nebo úplného vakua bez pravidel.
Další specifikum je, že se snažíme nastavit vyvážený model, který není ani čistě represivní, ani čistě komerční. Zkušenost například z USA ukazuje, že přílišná liberalizace některých návykových látek může vést k agresivnímu marketingu a růstu spotřeby, což není naším cílem. Český model se snaží najít střední cestu: Umožnit legální dostupnost, ale s důrazem na prevenci a ochranu zranitelných skupin.
Pokud se nám to podaří dotáhnout, může to být inspirace i pro jiné evropské země, které dnes sledují, že represivní přístup nefunguje, ale zároveň se obávají nekontrolované komercionalizace.

Přesto jsme svědky toho, že některé resorty – zejména zdravotnictví – postupují pomaleji, než by bylo potřeba. Co považujete za hlavní překážky rychlejší implementace, a proč podle vás stále převažuje represivní logika?

Hlavní překážkou je setrvačnost myšlení. V protidrogové politice u nás dlouhá léta dominovala represivní logika. Látky se buď zakazovaly, nebo se o nich vůbec nemluvilo. Změnit tenhle přístup je složitější než jen schválit nový zákon. Vyžaduje to kulturní změnu v institucích, a to trvá. Ministerstvo zdravotnictví je přirozeně zaměřeno spíše na zákazy a má tendenci přistupovat k novým látkám s velkou opatrností. To samo o sobě není špatně, ale často to vede k blokacím, které nemají reálné opodstatnění v datech.

Další problém je roztříštěnost mezi resorty. Každý má jiný pohled: Zdravotnictví se dívá na rizika, spravedlnost na zákonnost, finance na výběr daní. Pokud se tyto pohledy nesladí, je jednodušší držet se represivní logiky, protože ta je „známá“ a nevyžaduje tolik koordinace. Jenže to je cesta, která nás nikam neposouvá.
Jinými slovy, represivní logika převažuje ne proto, že by byla lepší, ale proto, že je pohodlnější ji držet. A proto je potřeba důsledně připomínat, že regulace a prevence založená na datech je v dlouhodobém horizontu mnohem efektivnější. Nakonec je potřeba zmínit, že i někteří lidé z daného průmyslu velmi otevřeně deklarují, že vyhovuje tady ta šedá zóna. Podobně se toto myšlení objevuje u některých legálních tradičních konkurenčních industrií. Každý z nich má různé i legální nástroje, jak držet status quo.

Jak vnímáte roli odborné veřejnosti, lékařů, škol a dalších klíčových hráčů při nastavování zodpovědné politiky vůči měkkým drogám? Daří se vám s nimi hledat společnou řeč?

Odborná veřejnost je naprosto zásadní. Regulace nemůže vznikat jenom „od stolu“ na úřadech, musí mít podporu těch, kdo s lidmi pracují přímo: lékařů, učitelů, psychologů nebo sociálních pracovníků. Oni jsou ti, kdo vidí konkrétní dopady užívání látek a zároveň mají důvěru veřejnosti. Pokud by stát nastavil pravidla bez jejich zapojení, narážel by v praxi na obrovský odpor a nedůvěru.
Samozřejmě ne vždy je hledání společné řeči jednoduché. Lékaři bývají často opatrní a část škol má obavy, že otevřenější debata o látkách povede k jejich většímu užívání. Ale ukazuje se, že když přineseme data a zkušenosti z praxe, například že regulace a prevence jsou účinnější než zákazy, tak se postoj odborníků postupně mění.
Řekl bych, že tam, kde se mluví na základě důkazů, se společná řeč hledá dobře. Tam, kde převládají ideologické nebo morální obavy, to trvá déle, navíc když jsou tyto obavy jakkoliv podporovány některými industriemi. Ale bez zapojení odborné veřejnosti by žádná regulace nemohla fungovat. 

Zmiňujete často potřebu „harm reduction“, tedy snižování škod. Jak by měl podle vás stát nastavit rovnováhu mezi prevencí, dostupností a ochranou veřejného zdraví, aby to fungovalo i bez zákazů a represí?

Harm reduction stojí na znalosti, že spotřeba návykových látek, respektive lidská tendence k závislostem z naší společnosti nezmizí. To, co může udělat stát, je vytvořit prostředí, kde se rizika spojená s užíváním minimalizují. Představa světa bez závislostí, politiky postavené na stoprocentní abstinenci všech není realistická a možná ani zdravá. Nejde tedy jen o to, aby byl přístup k látkám nějakým způsobem omezený, ale aby bylo jasně definováno, kdo a co se může prodávat, komu (otázka dětí a dospívajících) a za jakých podmínek. Stejně důležité je hlídat kvalitu a čistotu a sílu produktů, aby lidé věděli, co vlastně užívají, a aby se předešlo zdravotním komplikacím, které často souvisejí spíš s nelegálním původem než s látkou samotnou.

Současně musí stát investovat do prevence a vzdělávání. To neznamená moralizování, ale předávání srozumitelných a praktických informací, zejména mladým lidem, ale i jejich rodičům, pedagogům, dětským lékařům apod. A také včasnou dostupnou pomoc těm, kdo se dostanou do problémů, nebo jsou v riziku, ať už formou poradenství, nízkoprahových služeb nebo léčby.
Represe má v tomto modelu stále své místo, ale musí být cílená, například na prodej nezletilým nebo na nelegální výrobu. Tam dává smysl, protože chrání veřejné zdraví. Ale plošné zákazy a kriminalizace běžných uživatelů nikam nevedou, jen posilují černý trh a zvyšují rizika. Vyvážený systém je tedy ten, kde je dostupnost legální, ale regulovaná, kde funguje prevence i podpora a kde stát reaguje na skutečné hrozby, ne na představy.

Z pohledu dlouhodobé práce v oblasti protidrogové politiky – sledujete, že by se v posledních letech měnil postoj veřejnosti k regulaci měkkých drog, případně že by veřejnost začala více volat po férovém a odborném přístupu?

Ano, ten posun je podle mě patrný a docela výrazný. Ještě před několika lety byla většinová představa, že drogy je potřeba hlavně zakazovat a jejich užívání trestat, zatímco dnes vidíme, že lidé mnohem častěji volají po racionálním a odborném přístupu. Veřejnost začíná chápat, že zákaz sám o sobě nic neřeší a že naopak může přinášet další problémy: Černý trh a s tím spojená bezpečnostní rizika a obří daňové úniky, nejasná pravidla nebo zbytečnou kriminalizaci často třeba lidí, kteří mají spíše problém v oblasti duševního zdraví.

Zejména u mladší generace už převažuje názor, že regulace je lepší, než jen represe a že stát má nastavit férová a srozumitelná pravidla, která ochrání spotřebitele i veřejné zdraví. Ale i u starších generací se objevuje větší ochota bavit se o věci bez předsudků, často právě proto, že sami vidí v rodině nebo okolí, že užívání není žádná výjimka a že přístup založený na zákazech nefunguje. Tento posun vnímám jako příležitost, protože bez podpory veřejnosti by se žádná změna nedala dlouhodobě udržet.

Česká republika zároveň drží primát v rizikovém pití alkoholu – přesto stát na alkohol uplatňuje přísnou daňovou i prodejní regulaci. Může podle vás regulované konopí, případně jiné látky, částečně nahradit alkohol, nebo alespoň pomoci snížit jeho rizikovou konzumaci? A pokud ano, měl by na to stát v rámci své politiky reagovat?

Konopí má určitě zřejmě potenciál sehrát v tomhle směru pozitivní roli, protože jde o látku, která je v mnoha ohledech méně riziková než alkohol – tedy není zcela bez rizik: například z hlediska závislosti, poškození zdraví nebo sociálních dopadů. Už dnes vidíme, že část lidí konopí, nebo i kratom používá jako alternativu k alkoholu, a to zejména mladší generace, která hledá méně destruktivní způsoby relaxace. Funguje tedy něco, co můžeme nazvat substituovaný trh. Všechna čísla nám opakovaně ukazují, že látky se mezi sebou různě substituují, a to i když se zdá, že ne vždy biologicky jsou podobné. Vidíme například, jak lidé, kteří mají problém se závislostmi, mohou různé závislosti měnit, a to včetně možnosti například vyměnit nějakou látku za hazard, či to kombinovat. A dnes samozřejmě vidíme nárůst něčeho, čemu říkáme digitální závislosti. Pokud tedy stát nastaví regulaci tak, že výhody na trhu bude mít méně rizikový produkt, může tím podpořit trend, který povede k celkovému snižování škod způsobených vice rizikovými látkami. Toto se děje samozřejmě i u alkoholu. Nejde tedy jen o možnou substituci alkoholu jinými látkami, ale například o daňovou zátěž směrem k množství alkoholu v nápoji apod.

Na druhou stranu by nebylo správné chápat to tak, že konopí „nahradí“ alkohol. Spíš jde o to, že lidé budou mít širší spektrum možností a část z nich si vybere cestu, která je méně zatěžující. Stát by měl na tento vývoj reagovat především tím, že nastaví férová pravidla pro různé látky, tedy aby regulace nebyla v jedné oblasti příliš tvrdá a v jiné příliš volná. To, co má být hlavním měřítkem, je míra rizikovosti, nikoli jen kulturní tradice nebo politické předsudky. Pokud se to podaří, tak ano, může se regulované konopí stát také možná jedním z nástrojů, jak postupně snižovat extrémní zátěž, kterou u nás představuje užívání alkoholu ve vysokých dávkách například.

Alkohol je u nás dlouhodobě přísně zdaněn a kontrolován, zatímco konopí se začíná postupně uvolňovat. Nehrozí podle vás, že stát takto vytváří nerovnováhu, která místo vyvážené politiky jen přesouvá problém z jedné oblasti do druhé?

To riziko tu samozřejmě existuje, pokud by stát k jednotlivým látkám přistupoval nekoherentně. Regulace má smysl jen tehdy, když je logická a předvídatelná napříč celým spektrem návykových látek. Na druhou stranu je ale třeba si přiznat, že alkohol rozhodně není regulován ani zdaněn tak přísně, jak by odpovídalo jeho skutečným zdravotním a sociálním rizikům. Je dostupný prakticky všude, reklama je minimálně omezená a kontrola prodeje mladistvým bývá spíše formální. Z tohoto pohledu je paradoxní obávat se „přílišné volnosti“ u konopí, když u alkoholu dlouhodobě tolerujeme systém, který neodpovídá jeho závažným dopadům. 

Vyvážená politika proto musí spočívat v tom, že výše daní a míra regulace budou nastaveny podle míry rizikovosti, nikoli jen podle kulturní tradice. Tedy pokud to situace dovolí a bude společenská poptávka po změnách.

Podle dostupných statistik to vypadá, že konzumace alkoholu v ČR nijak neklesá, ale výrobci hlásí propady tržeb. O čem to podle vás svědčí? Může jít o rozmach nelegální výroby, nebo o to, že lidé částečně přecházejí ke konopí či jiným – aktuálně méně regulovaným – látkám?

To, že spotřeba podle průzkumů neklesá, ale výrobci hlásí propady, může mít několik vysvětlení. Jedním z nich je určitě citlivost domácností na cenu. Lidé vnímají zdražování alkoholu, a proto častěji sahají po levnějších značkách, kupují menší balení, nebo si část nákupů nahrazují z dovozu a ilegální výroby. V Česku máme dlouhodobě i problém s domácí či nelegální výrobou, která se v oficiálních statistikách neodráží, ale v praxi spotřebu pokrývá. Nelegální výrobu zaznamenáváme poslední léta jako závažný problém a pravděpodobně je čím dál více organizován většími nadnárodními skupinami organizovaného zločinu.

To všechno ukazuje, že bez kvalitních a detailních dat vlastně jen odhadujeme. Proto je důležité investovat do lepšího monitoringu spotřeby a černého trhu, aby stát měl reálný obraz a mohl podle toho nastavit regulaci, daně a ochranu trhu.

Jak by měl stát přistoupit k daňové politice v oblasti návykových látek tak, aby byl systém logický, předvídatelný a zároveň férový vůči všem kategoriím – a nevytvářel prostor pro deformace, černý trh nebo rizikovou substituci?

Spravedlivá a předvídatelná daňová politika musí stát na jednoduchém principu: čím vyšší riziko pro zdraví a pro společnost, tím vyšší daň a přísnější pravidla. Aby systém nevytvářel deformace, je nutné opřít zdanění o měřitelnou jednotku účinné látky a automatickou indexaci inflací. U alkoholu to například může znamenat specifickou spotřební daň podle gramů etanolu, ideálně doplněnou o minimální cenu za standardní dávku, aby se z trhu nevytrácely nejlevnější a nejkoncentrovanější produkty. U nikotinu má být nejvyšší zátěž na spalované výrobky, méně škodlivé formy mohou mít nižší sazbu, ale s dostatečnou cenovou bariérou, která neotevře dveře náboru mladistvých.

U konopí a psychomodulačních látek je klíčové, aby daň neodměňovala vysokou potenci. Dá se toho dosáhnout sazbou vázanou na obsah mytrogyninu u kratomu, nebo například THC, případně pásmy potence. Předvídatelnost zajistí víceletý daňový koridor s předem zveřejněným tempem změn, ne skokové zásahy podle politického cyklu. Aby se minimalizoval černý trh a riziková substituce mezi kategoriemi, je potřeba sladit daňová pravidla nejlépe s licencováním, kontrolou věku a dohledatelností šarží a zároveň fixně vyvádět část výnosu do prevence, léčby a harm reduction. Cílem není maximalizovat příjem státní pokladny, ale snižovat celkové škody a přitom držet legální trh dostatečně atraktivní, aby netlačil lidi k nelegální nabídce.

Na závěr – pokud byste měl jednou větou vzkázat politikům, kteří se obávají otevřenější drogové politiky, ale zároveň přehlížejí realitu rizikového pití alkoholu – co byste jim řekl?

Tato oblast se týká drtivé většiny voličů a není pravda, že je to nezajímá. Ba naopak tyká se to života rodičů a jejich dětí a dalších blízkých či kolegů nebo přátel. V médiích je to jedno ze dvou nejčastějších témat. Zároveň je to významné téma zátěže státního rozpočtu, anebo zdravotní zátěže. Máme ale všechna čísla a data, která ukazují docela přesně, co funguje a co ne. Protože je to ale téma tak vlastně každodenní, většina lidí na to má nějaký názor. Lépe je ale opřít se o evidenci a data. Již víme, jak na to. Jen to chce odvahu.

Psali jsme:

Policie ČR: Potvrzeno, příčinou vzniku požáru byla nelegální výroba drog

Prevence místo restrikcí: Česká republika podle odborníků přehlíží efektivní cestu, jak snižovat rizikové pití

„Zbiju tě.“ Ve Frankfurtu zažil, co ani v Iráku ne. Drogy, mafie, zločin, napadení, výhrůžky

Celní správa: Síť dealerů rozpletena